Snaha se cení... až na pár vyjímek...

Přiznám se, včera i předevčírem jsem pomíhala i kvůly něčemu jinému, než jen kvůli lepšímu pocitu. Myslela jsem, že by se mnou dnes mamka šla do města... Potřebuju si nakouit pár věcí a chtěla jsem poradit...
Tak asi to bude lepší od začátku, co?
Včera k večeru přijel taťka domů z práce a že se jdou s mamkou koupat. Nevadilo mi to, protože jsem si stejně četla. Přišli kolem sedmé a hned že si jdou někam sednout se známými. Tak jsem šla na chvíli s nimi, než ti známí dojdou, dala jsem si ledovou kávu a tak různě jsme si povídali. Pak přišli ti známí a já šla domů.
Ráno jsem se vzbudila kolem desáté (a co jako xD, jsem se týden nevyspala, abyste věděli xD). Mamka mi řekla že jde na kupku s kamarádkou, jestli prý nevadí, že do toho města se mnou nepůjde... Jo, vadilo mi to, jenže co jsem měla dělat...
A teď tady sedím u PC a nevím... Je mi jasný, že nemůže skákat jen kolem mně a že je to ode mně sobecký, jenže mě to prostě mrzí... Stále se snažím jí s něčím pomáhat, stojím při ni e chvílích, kdy se s taťkou hádají, uklidňovala jsem ji na dovolené, pomáhala v práci... A tak jsem prostě myslela, že bych mohla dostat něco na oplátku. Nechci, aby mi něco kupovala, na ty věci, co si chci koupit jsem si našetřila peníze, jen jsem stála o radu... Co mám více dělat? Asi si vážně myslíte, že jsem sobec... Možná jsem... Ale nechci být... Snažím se všem kolem pomáhat, jenže kolikrát potřebuju pomoct i já, nejsem nevděčnice, či ěco podobnýho... Ale jsou chvíle, kdy kolem sebe musím mít své blízké... Ale nechci se nikoho doprošovat. Pokud mamka řekne, že jde tam, nebudu jí bráníit... Má svůj život a já nejspíše dost roků na to, abych po ní chtěla co nejmíň a ona po mně co nejvíc...