11. srpna 2009

Řekla jsem si, holka, tvůj odjezd se blíží, co takhle shrnout zážitky do jednoho článku? A víc, než do deníku se mi to chce shrnout tady. Přece jen mám ráda vaše názory a reakce. Každý zážitek, situaci, cokoliv na co si vzpomenu a co tedy bude velice důležité, zapíšu do bodů. Snažte si prosím uvědomit, že já jsem děvče z vesnického města o velikosti metr krát metr, odsouzené k věčnému čekání na bus jedoucí jednou za čtyři hodiny.

Bod číslo jedna: Cesta tramvají, poznávání trasy k hotelu.

První den se mnou jel dědův přítel z vojny, u kterého i bydlím. Říkejme mu třeba pan C., ano? Takže, pan C. je velice dobrý průvodce, kdyby ho člověk neznal blíže, řekl by, že je rodilý pražák a denně poslouchá nahranou kazetu s historii Prahy. Chyba, je z Moravy a sem se přistěhoval před mnoha lety a jen žízní po informacích, myslím, že opravdového průvodce viděl a slyšel pouze zdálky. Obdivuju ho. Na co se ho člověk zeptá, to ví a ještě k tomu přidá nějaké preličky. Takže, musela jsem si napsat číslo tramvaje, kterou se dotanu na náměstí, od kterého je Ventana co by kamenem dohodil. Byla jsem si jistá, že si to číslo i zapamatuju, ale jistota být musí. Mimochodem můj bloček, na kterém je Harry se Siriusem už obsahuje mnoho informací od seznamu věcík nakoupení až po italská slovíčka. Připsala jsem tam i ta čísla, kterými se dostanu domů, což by také nebyl problém, kdybych to vynechala. "Naše" sídliště je konečnou zástávkou a není problém zvednout hlavu a podívat se, co za název tramvaj hlásá. Trasa k Ventaně také byla a je jednoduchá. Člověk projde kolem samých hotelů, pak průchodem a je tam. Nebylo to těžké, myslím, že mé obavy byly opravdu zbytečné.

Bod číslo dvě: Seznamování s činností, kterou jsem měla po celé dva týdny vykonávat.

První den mé brigády se mnou měla službu paní, o hlavu menší. než já, která má dva kluky a právě s manželem dostavěli rodinný dům. Rodilá pražanda. Po krátkém seznámení přišlo vysvětlování. A po třech slovech mi došlo, že tahle paní se vážně nechce piplat s nějakým nováčkem, který si sem přišel vydělat a tím sebrat "její" peníze. Vybafla na mně tolik informací, že jsem si vduchu opěvovala svůj zápisníček a litovala, že leží v tašce a ne v mých rukou. Byla jsem opravdu nervózní. Tácek na nádobí jsem vždycky viděla jen v cizích rukou a ten den to prostě a jednoduše byla moje premiéra. Ale myslím, že na první den jsem to všechno zvládla dobře, po snídaních jsem uklidila snad víc, než uklízím doma a opravdu se snažila nic nepokazit. K přístroji na výrobu kapučína nebo pressa jsem se ale nepřibližovala. Vypadal nebezpečně už jen vypnutý a když jsem si představila, že já mám být ta, která ho zapne, dělaly se mi závratě. Mimochodem, první tři dny mě šíleně, opravdu šíleně, bolely nohy.

Druhý den jsem měla službu s asi pětadvacetiletým klukem. Slizký a falešný na první pohled, strašně pečlivý a puntičkářský. To, co mi paní A. vysvětlila první den on mi opakoval celý den druhý. A pořád opakoval, že ten tácek vážně musím nosit v jedný ruce, že si ho při úklidu stolku nesmím pokládat na okno, že to vypadá škaredě. A pak takovýmu dizlektikovi (vážně nevím, jak se to píše) vysvětlujte, že tu stříbrnou věc držíte v ruce podruhý v životě a nikdy jste si do ruk netroufli vzít víc, jak dva talířky naráz. Prostě nechápal, že já opravdu potřebuju čas. Ještě jsem byla ze všeho tak vystrašená! Ta tramvaj!

Bod číslo tři: Harry Potter a Princ dvojí krve a Lirael.

Jak já chtěla ten film vidět! Doufala jsem, že mi ho na chvíli alespoň nahradí opakované pouštění traileru, ale po pravdě, nepomohlo. Takže jsme se s Lirael sešly, tedy po tom, co já byla u vchodu Ventany a Lirael ihned zdruhé strany a prostě zapadly do kina. Vážně, já neznám spojení "prostě zapadly do kina" já znám pouze "týden dopředu jsme se domluvily, že zajedeme do kina". To vám byla sranda. Ze začátku jsem se snažila sledovat, kudy mě tahleta stále usmívající se slečna vede, ale po deseti minutách jsem to zkroušeně vzdala. Tohle asi nebude můj šálek kávy, řekla jsem si. Film, jak jsem vás sem už psala byl senzační a setkání s Lirael, k čemuž patřilo i poznání tohoto skvělého člověka, bylo snad ještě senzačnější než všechno dohromady. Jsem opravdu ráda, že tě znám, Lir:)

Bod číslo čtyři: Vážně si nemůžu uvědomit, jestli oprava tramvaje přišla dřív nebo později, než návštěva Národního muzea s Lirael anebo až potom. Ale řekla bych, že až potom. Takže první k muzeu.

Jak už Lirael popisovala na svém blogu, což mě donutilo k tomuhle článku:), byl to opravdu zážitek. Tolik srandy u hledání modrých kamenů, kterých jsem si povětšinou všimla já a modrá Lirael ne, zkoumaní motýla, který měnil barvy, kterého bychom neměly tu čest poznat, kdyby nás tam nenavedla zaměstnankyně muzea po prohlášení, že jsme sympatické. Nehledě na prohlížení si pravěkých zvířat, všelijakých mořských potvor a vykopávek z pravěku. A třešničkou na dortu, tedy završením skvělého dne, byl dárek od Lirael a to úžasná červená tužka, se kterou když o něco třísknu, bliká. Naprosto úžasná! Mlátím s ní každý večer :D Děkuji:-*

Bod číslo pět: Oprava kolejí.

Přišlo to tak nečekaně. áno vstanu, spěchám na tramvajovou zastávku, kde obvykle bývá docela dost lidí. Teď se většina těchto osob tísnila na zastávce autobusové. Velmi přijemný řidič (myšleno tak ironicky, jak jen je to možné) mi oznámil, že musím jet prvně busem a potom metrem. Paráda, metrem pojedu sama poprvé a vůbec nevím, jak se k němu dostanu natož, abych se někam dostala s ním. Naštěstí se mě ujala jedna paní, trochu rozespalá, avšak vystupující o zástávku dál, než já, takže mě mohla upozornit a poté už jsem cestu ven našla sama. Ale řeknu vám, takhle se něco učit, ať už jízdu tramvají nebo metrem, to jsem si opravdu nepřála.

Bod číslo šest: Šlapadla a rodinka labutí.

S Lirael jsme se domluvily, že si půjčíme šlapadlo a uděláme si výlet po Vltavě. A co se nám nestalo, narazily jsme na dvě labutě a já si říkala, proč se za nimi táhnou ty dvě přerostlé kachny. Jenže ono to byli malá labuťátka :D V jedné chvíli, kdy nám obklíčili předek šlapadla jsem si myslela, že se do mně jedna pustí, jelikož jí určitě vadí telefon, který jsem zrovna držela v ruce a přesvědčovala mamku, že domů autobusem rozhodně nepojedu. Neklofla mně, ale její pohled se mi nelíbil. Myslím, že se mi o něm dokonce zdálo:D. Ne, teď si samozřejmě vymýšlím, nezdálo:)

Bod číslo sedm: Odpočinek v kině na filmu Veni, Vidi, Vici.

Ten den jsem byla jako spráskaná holí a měla domluveného scuka s Lirael. Nedovedla jsem si představit, že bych někde musela chodit a tak jsem navrhla kino. Naštěstí mě Lirael neuškrtila za hloupý nápad chodit do kina, když je tak krásně a ani za to, že kvůli mně musí pořád utrácet peníze za kino. Vybraly jsme novou českou komedii. A světe div se, líbila se mi i přes mou averzi vůči českým filmům. Takže jsem Lirael vděčnán za další kulturní zážitek:)

Bod číslo osm: Ukončení mé pracovní doby v hotelu Ventana.

Byla to zkušenost k nezaplacení, která mi pomůže v hledání další brigády, tentokrát už na školní rok. Tolik lidí jsem poznala, jak už kolegů tak hostů. Tolik povah a tolik různých přání a dotazů. Jedna paní po mně k pití chtěla pouze horkou vodu. Já se pak půl hodiny stresovala, jestli to opravdu bylo její přání a oddychla si až odešla a konvička s horkou vodou byla prázdná. Zřejmě si míchala nějaký svůj lektvar. Zaměstnanci hotelu jsou příjemní všichni. Nakonec jsem se i s paní A. spřátelila a jsem ji vděčná za její trpělivost, kterou si nakonec vůči mně vybudovala. Jsem s n domluvená na pátek, že přijdu do hotelu, vyfotíme se spolu a rozloučíme:)

Bod číslo devět: Návštěva pražské zoologické zahrady.

Proběhla s jedním naprosto úžasným člověkem a bezkonkurečně nejlepším zaměstnancem hotelu. Zahradu jsme prošli celou, sem tam se pozastavili nad hrůzostrašnými názvy zvířat, ale po tom, co jsme je viděli, jsme se začali smát a pokračovali dál v cestě:)

Bod číslo deset: Návštěva Letné.

Opět s tímto skvělým člověkem. Seděli jsme u kyvadla a po deseti minutách si všimli "mlhy" která se k nám blížila. Mlha to ovšem nebyla, ale byl to déšť který nás poctil svou návštěvou o pět minut později. Celí promočení jsme doběhli, a říkám vám, v mokrých žabkách se běží vážně špatně, do místní hospody, která pochopitelně byla přecpaná výletníky, jako jsme byli my dva. Po půl hodině pršet přestalo a my se mohli opět vydat na procházku:)

Ve čtvrtek mě ještě čeká setkání s taťkovou bývalou přítelkyní, ale o tom vám samozřejmě napíšu až později.

Tady máte sepsány všechny okamžiky, které se mi při psaní vybavily a já jsem si jistá, že jsem na spoustu zajímavých zapomněla, ale já je kdyžtak připíšu k dalšímu článku. Jisté ovšem je také to, že už v sobotu pojedu zpátky domů... Večer mě ovšem čeká zábava s Tyruškou a Dášenkou a já vím, že my si to opět na plno užijeme:) přeji krásný večer, návštěvníci.

Tak jsem si řekla, že o sobě zase dám jednou vědět i ve virtuálním světě. Což je sranda, jelikož ti, co mají tu čest mě mít v přátelích na Facebooku (Haha xD) o mně ví víc, než by snad sami chtěli.

Můj odjezd domů se blíží rychlostí blesku. A já mám pocit, jako bych tady byla týden. Znáte to, když se vám někam nechce, ale nemáte na výběr a nakonec zjistíte, že se nemohlo stát nic jinýho, než být tam, kde se vám původně nechtělo?

Tolik se toho za těch "pár" dní, co jsem tady změnilo. Můj pohled na svět, na lidi, na všechno. Poznala jsem něco, co jsem si myslela, že nikdy neobjevím. Každý den je jiný a přitom ihned ráno vím, jak vše bude probíhat. Budík, oblést se, tramvaj, cesta k hotelu, hotel, lidé. Všechno je tak samozřejmé. Není to, jako když jdu do školy a vím, že tam musím být, že těch šest hodin mě tam budou nutit dělat něco, co nechci. A teď jsem zažila tohle a bojím se návratu do reality. Ano, pro mně tohle, co se mi děje, není realita. Je to sen, zkouška. Brzy to pomine. A nastane pravý svět, ten, do kterého patřím. Byla jsem sice ujištěna, že z té reality můžu utýct, kdykoliv budu chtít a já jsem za to opravdu vděčná, ale vím, že víckrát, jak párkrát do roka to prostě nepůjde. Ať už by mě tady mohlo držet cokoliv. A já bych tolik chtěla, aby mě tady něco drželo:)

S návratem se musím poprat. prostě se to stane a já tomu neuniknu, nezbývá nic jiného, než si užít ty poslední dny tady naplno:) Přeji vám krásný zbytek týdne a nádherně prožité letní dny:)

1. sprna 2009

Zdravím všechny zbloudilé pocestné i ty výletníky, co se přicházejí pravidelně.

Můj pobyt tady je už omezen na pouhých deset, maximálně dvanáct dní. Nějak to strašně uteklo. Čekala jsem, že všechno bude delší. Ale není, každý den je stejně rychle za mnou, jak byl rychle přede mnou. V práci to uteče, i když se chvílemi zdá, že jedna minuta trvá celou hodinu. Zvykla jsem si tam. Dokonce i na lidi a hosty. Někteří jsou příjemní, někteří jsou na přesdržku. Ale všichni mi budou chybět, někdo míň a někdo, jednoduše a prostě, víc... Ale hlavně mi bude chybět volnost. Volnost a bezstarostnost, kterou doma nezažiju. Byla bych tu klidně i déle, kdybych měla jistotu, že mi to děda odpsutí. Nevím, kdo je z mé nepřítomnosti víc na prášky. Mamka nebo děda? Ale spíše bych tipovala dědu, jelikož mi denně volá, jenže já to většinou nestihnu a tak mu volám nazpět já a to se rozvykládá, jelikož ví, že minuty neplatí on. Kolikrát ho opravdu musím krotit a přesvědčovat ho, že když spolu mluvíme, opravdu nemusí Aarona nutit, ať si sedne nebo skočí do vody. To může přeci dělat, až já položím telefon. Stejně si nikdy nedal říct:D Jednou dokonce naváděl strýce správnou cestou, když jeli autem. A potom si všimli objížďky. Takže pět minut řešili, kud pojedou a vůbec je nezajímalo, že já prostě nebudu mít pádné vysvětlení pro svůj vysoký pčet za telefon a že ohradit se tím, že peníze nemám bude taky problém. Jelikož budu mít po brigádě a peníze v kapse taky. Takže asi takhle.

Myslím, že by mi Lirael neodpustila, kdybych se nezmínila o naší návštěvě Národního muzea. To byl zážitek hodný zapamatování. Dvakrát jsme prošli vstupem, načež jsme hned vlezly do místnosti o porodnictví. To teda byla opravdu skvělá antikoncepce. A potom to šlo dál. Řešily jsme, jak můžou archeologové poznat, že se jedná o sponu a ne o hřebík a podobně. Nemálo jsme se nasmály:D Včera jsme se rozhodly pro šlapadla. Bohužel jsem neobhájila svůj nápad, zahrát si na rafťáky. Byl převálcován tím, že oni neměli šlapadla. Ale měli trabant, no ne? Taky jsme vyplašily rodinku labutí, nevím, kdo byl vystašenější víc. Jestli my nebo pan labuťák s paní labuťákovou a malými labuťáky. Poté jsme se lanovkou nechaly vyvést na Petřín a sešly pěšky dolů. Líbilo se mi to a jsem moc ráda, že tady Lirael mám. Když si představím, že bych měla ode dvou až do večer každý den sedět doma. Tedy, Lirael, budu ti nadosmrti vděčná:)
Takže, toť vše, co jsem vám dnes chtěla sdělit. Ozvu se zase někdy příště:) Krásný víkend.

26. července 2009

Jak už většina z vás ví, z dovolené jsem se vrátila a nyní jsem na brigádě v Praze.
Ze začátku vám povím o dovolené, následně budu pokračovat prací v hotelu a tak celkově. Dovolená byla... jiná. Byla úžasná, ale psychicky naprosto vyčerpávající. Nejen, že jsem nezměnila názor na něj, ale také jsem se pohádala s mamkou. Nechci to tady popisovat, jen, že hádka nakonec došla k rozmluvě, ve které mě nutila, ať mu odpustím. Čtete správně. Jemu. Odpustit. A co já na to? No, jednoduše, že to neumím a kvůli němu se to rozhodně učit nehodlám. Mně takový člověk za námahu nestojí. Mám svýho dost a ještě se budu zabývat tím, jestli se mu líbí mé chování nebo ne. Mamce jsem oznámila, ať se mnou na další dovolené nepočítá. Že jsem jela jenom kvůli ní, řekla jsem, jak mi bylo proti vůli tam jet a že mě tam stejně nepotřebuje, protože oni jsou přeci dokonalý manželský pár. Ani nevíte, kolikrát mi bylo špatně a kolikrát se mi chtělo zvracet. Jestli ona má v úmyslu se přetvařovat -což mi je k údivu, jelikož ona přetvářku vždy odsuzovala- tak já tedy ne. No a pak se tedy vrátilo vše do starých kolejí. Rozkazování, nadávky, nesmyslné výtky. On nikdy neměl mít děti. Nikdy neměl být nikdo, kdo by mu bránil v cestě k mamce. Chce ji mít jen pro sebe, nechce se o ní dělit s bratrem, natož se mnou. Je to žárlivý sobec a nic jiného. Ani si neuvědomuje, kolikrát mě i maminku dohnal k slzám. To, že mě i o dovolené ani není bůhvijaké překvapení, ale mamku taky. Já bych do obličeje tolik vmetla. Odpočítavala jsem dny a připadalo mi, jakoby se čas vůbec neposouval. A pak nastal odlet. Cesta domů. A za dva dny opět odjezd. Sem, bez nich, bez něj. Díky za to, protože nevím, co by se stalo, kdybych zůstala doma. V polovině dovolené jsem byla rozhodnutá, že se stěhuju, a myslím, že kdybych opravdu doma zůstala, během týdne si balím kufry. Kvůli tomu odporu, nechuti, kterou vůči němu mám. A tak se dostáváme k Praze. ze začátku jsem myslela, že svou úlohu v hotelu nezvládnu, že jsem na to moc levá. Ale už mi to jde líp. Nebaví mě to, ale nestěžuju si. Konec konců, peníze přeci potřebuju a zase tak děsný to není.
Ale sešla jsem se s Lirael, což bylo naprosto skvělé. Zašly jsme do kina na Harryho Pottera a Prince dvojí krve (což není žádné překvapení) a i když to Evička viděla už... po kolikáté? Po třetí? Naprosto jsme si to užily. Chvílemi jsem myslela, že snad přilepím k sedadlu nějakýho kluka před námi, protože se furt nakláněl a já neviděla na titulky. Ale musím říct, že film byl naprosto úžasný, perfektně udělaný a výkony herců skvělé, to musím uznat i přes skutečnost, že ani jednoho z trojice (Emma, Ruppert, Daniel) nemám ráda. Doufám, že kinem naše setkání neskončilo. přece jen tady budu ještě čtrnáct dní:)

Taky jsem byla venku s kolegou z hotelu (donesl mi krásnou červenou růži:)) a procházeli se od půl třetí do osmi do včera. Sice jsme zmokli, ale bylo to naprosto nádherné odpoledne:). Myslím, že taky ještě někam vyrazíme, což by bylo fajn, alespoń by mi to tady uteklo.

Prozatím se s vámi rozloučím a půjdu zase o dům, totoiž o stránku, dál:) Přeji vám krásný zbytek dne :)

8. července 2009 - Už jsem fakt velká holka.

Stejně jako spousta lidí v tomhle období, i já odjíždím na týdenní dovolenou k moři. V pátek odjíždíme do Prahy, kde se, tedy pokud někdo bude chtít, máme možnost vyspat u známých (ke kterým také jedu o týden a pár dní později a strávím u nich dvacet dní...) a v sobotu ve dvě hodiny ráno už nás očekávají na letišti. Tedy, pochybuji, že nás tam bude někdo očekávat a říkat, jak strašně rád nás poznává, ale tedy ve čtyři ráno odlétáme směr Turecko, teplo, moře, prostě nádhera. Strašně moc se těším, už mě to počasí nejen u nás ve středu Evropy vážně leze krkem. Už druhý den plánuju co do svého zbrusu nového kufru s kolečkama, na který jsem mimochodem hrozně pyšná, páč je to znamení, že už jsem fakt velká holka:D, dám. Mám nějaké to nové oblečení, které se tady nosit nedá, jelikož bych v něm umrzla, taky spousta zbytečností (podle mužských), které my holky k životu potřebujeme stejně jako vodu. Jednou se mě dědeček zeptal, co bychom my ženský dělaly, kdyby se začali malovat i chlapi. prej by si nás nikdo nevšiml:D Potom také nějakou tu knihu, blok, deník, do kterého budu popisovat každý den (kecám, beztak se mi nebude chtít sedět u toho každý večer), ze dvě tužky a mám zaplněnou polovinu kufru (... na kolečkách, který dokazuje, že už jsem fakt velká holka), ale můj vnitřní instinkt (který vážně nikdy neříkal pravdu) mi říká, že se mi tam stejně polovina věcí nevleze. Samozřejmě nesmím zapomenout mé pravé ruky, což znamená mé tři tidlifóny, foťák, mp4 (do které jsem včera od půl desáté večer do půl jedné do rána nahrávala písničky), nabíjčeky a už mě nic nenapadá. Kdyby někomu v hlavě svitlo a zpomnenul si na nějakou nezbytnou věc, kterou jsem zapomněla napsat, okamžitě křičte, piště, prostě mi to oznamte. Určitě tady bude seznamů, jak do obchodu, protože já teď vzpomínám, takže kdybych měla vedle sebe kufr (... na kolečkách, který dokazuje, že už jsem fakt velká holka) a balila, určitě bych napsala spoustu dalších věcí...
Tímto jsem vám samozřejmě chtěla nenápadně naznačit, že tady po celých sedm dní nebudu a že to tu upadne do zapomnění. Mého, samozřejmě. Už se nemůžu dočkat, až si od internetu odpočinu. Ale také se těším na to, až vám celou dovolenou budu popisovat, ukazovat fotky a vzpomínat. Píšu už dnes, jelikož zítra budeme, ne celý den, ale většinu, balit a já budu mít dost práce s loučením a bůhví, čím ještě, takže by asi nezbyl čas na oznamování vám, kteří jste mou oporou tady na blogu:)
Takže, mí drazí interneťané (xD) mějte se tu krásně, užívejte si toho "letního počasí" já odlétám za lepším (tedy doufám) a vám se jen potichu směju :D. Ne, opravdu, užívejte všech dní, kterých můžete, v září budeme vzpomínat, jak i to deštivé volno bylo úžasné. Loučím se s vámi a za týden a pár dní nashledanou:-*

4. července 2009

Zdravím vás:) Ze začátku, Andie, ta povídka asi bude hodně dlouhá. Už teď má asi sedm A4 a to jsem teprve na začátku, asi druhý den celého dění, které bude probíhat asi rok :D Jenže zveřejňování je ještě pěkně daleko. Teď zpátky do reality. Dnes probíhal závod "Drásal", kterého se účastní rodinný přítel, který vyhrává jeden závod za druhým, jakoby se s kolem narodil. Projel Austrálii a byl na prvním místě. Poslední dva roky byl v Drásalovi také první. Ale letos ho pár dní před závodem postihla nějaká silná chřipka, či co. Nevědělo se, jestli vůbec pojede. Ale jel. A držel se statečně v první pětce. Jenže pak mu došly síly. Pitomá nemoc mu jich sebrala dost, chyběly mu při závodě. A přitom vyhrát po třetí, to by byl triumf! Těžko by ho někdo překonával... Jenže do cíle dojel druhý. Já vím, řeknete si, krásné druhé místo, nemá si na co stěžovat. Byl tak smutný, jakoby úplně zlomený! Chvíli před ním dojel nějaký úplně neznámý cyklista, kterého pořadatelé ani nepostřehli. Profrčel cílem a nikde žádný potlesk, nic. Všichni čekali jen na O. a jeho skupinu nejlepších jezdců. Až po chvíli si fotografové uvědomili, že přijel vítěz a že by mu tedy měli udělat fotku. Že by s ním reportéři měli natočit rozhovor. O. přijel po minutě, dvou za ním. Měla jsem slzy v očích, když tam stál opřený o kolo, s hlavou skloněnou. Pak k němu přišla manželka s kočárkem, ve kterém seděla jeho nádherná dceruška, která ještě nemá ani rok. Manželka ho objala a řekla, že gratuluje. O. měl oči jen pro ty své dvě holky, nikdo jiný ho nezajímal. Usmíval se, ale přesto byl smutný. Ne, on umí prohrávat, nikdo jiný líp než on ne, jenže tomu vítězi už třikrát prokázali doping, vyhrál neprávem. Kdo ví, jesti v sobě v tu chvíli něco neměl. Nikdo z cyklistů ho nemá rád a proto O. mrzelo, že ho neporazil. On by si nikdy nic nevzal a tak to má být. On vítězí s čistým svědomím, jen se svými silami. Které mu dnes ale došly. Nedivím se, že v sobě má takový vztek. Porazil ho chlap, všemi nesnášený, nečestný a bez svědomí. Ale příště, O., věřím, jak já, tak i všichni kolem tebe, že obhájíš své loňské vítězství a tomu podvodníkovi ukážeš, zač je toho loket. Jsi jediný, kdo si vítězství zaslouží. Pro nás jsi vyhrál. Chlap, nacpaný práškama není vítěz. Ty jsi čistý, ty jsi právoplatný vítěz!

3. července 2009

Jsem unavená všemi těmi hádkami, urážkami a třeba jen nepatrnými narážkami na cokoliv. I z mé strany. Chtěla bych být lepší, třeba jen nemám pochopení pro jeho chování, možná, že je správné. Vyjíždí na každého kvůli všemu, zakazuje, co může. Pokud vidí, že něco je oblíbené, hned při první příležitosti to zakáže. Podle mně tohle není výchova. Zakazovat, řvát, zakazovat. Proč si prostě rozumně nedomluvit? Ale nevyčítat. Mluvit. Mluvit pořád dokola. Vždyť to tak pomáhá. mám depku, jdu za kamrády, mluvím a hned je mi lépe, ne snad? A pokud to nejde po té domluvě, tak pak razantně domluvit. A když už tak co je to za trest: Vyber si, čeho se zřekneš. Buď jedno nebo druhé. Logicky, že se raději zřeknu PC, když je léto, než ježdění na kole (ne já, někdo). Před chvílí jsme konečně vybrali dovolenou. Příští pátek letíme do Turecka. V cestovní kanceláři jsme museli potupně přiznat, že s letadlem se ještě moc neznáme. Paní, totiž ještě asi slečna, se zarazila, ale pak nám všechno ochotně začala vysvětlovat. Teda, mám z toho větší hrůzu, než před tím :D
Vy, kdo mě máte za přítele na Facebooku už asi víte, že se snažím něco sepsat. Jde mi to celkem dobře a světe div se, líbí se mi to. Nebudu to sem dávat dřív, než to bude celé dopsané, což znamená ne dřív, jak na konci prázdnin. Alespoň doufám. Vlastně mě teď napadlo, že mich místo vysedávání a psaní na Facebooku mohla vymýšlet, což? Však já zvládnu všechno, jsem si tím jistá:D
Včera jsem hledala informace o přepovídaném konci světa, o dni 21.12.2012 a chtěla jsem se zeptat veřejnosti, vás, co si o tom myslíte. Je to jen spousta náhod, které je setkaly, nebo na tom všem něco je? Jestli si myslíte, že konec světa přijde, bojíte se? Myslíte si, že vá zachrání mimozemské bytosti a po letech vás zase pošlou zpět na "vyčištěnou" Zemi, aby jste tu zavedli nový život? MOžná vám to přijde vtipný, ale tohle se všechno na internetu píše:) Můj názor je takový, že konců už mělo být neskutečně moc. Některé přepovědi z minulosti se opravdu vyplnily, ale byly vyřknuty jen díky tomu, že ty "věštkyně" byly zhulené nebo bůh ví co. Dýchaly nějaký humus co šel z kráterů sopek a pak kecaly a kecaly. taky to nemusely být přesné přepovědi, mohly to být jen slova, která se zapsala, pak je někdo našel a hledal souvisloti s budoucností. Jen pouhé útržky. Nevím, začnu věřit, až bude 21.12.2012 a já budu vědět, že na druhý den vážně bude konec světa. Nějaký počítač mě v tom opravdu nepřesvědčí. Jinak, přemýšlet nad tím, mě donutil jeden příspěvek na FB, ke kterému mě dovedla Lirael:-)
Teď se půjdu okoupat, pak se zřejmě hodim neviditelná na ICQ a půjdu něco sepsat nebo nevím, co budu dělat. Prostě budu užívat volna, dokud to jde:) Hezký večer, přátelé:-*

Dva mobily ještě zvládám. Tři už bude problém.

Ta akce, kterou jsme S Tyruškou vymyslely, dopadla tak, že dopadla :D Ne, já si myslím, že na to, že jsme byly jen dvě, tak jsme si to užily. Příště nás bude hodně a víc už lepší diskotéku nezažijeme, tím jsem si naprosto jistá. Stejně tak jsem si jistá, že tyhle prázdniny budou naprosto jedinečné. I kdž mám strach z dovolené, přesvědčila jsem sama sebe, že si ji užiju naprosto maximálně a zkazit si ji nechám minimálně. Prahy se bojím snad ještě víc, budu to pro mně španělská vesnice. Ale stejně, jako jsem si zvykla na střední školu, zvyknu si na hotel a na to, že jsem úplně jinde, než mí nejbližší. Zvládnu to a třeba se nebudu chtít vrátit. Nebo budu odjíždět se slzami v očích. Odvahu mi také dodává jistota, že nebudu závislá jen na telefonu ale dnešní internet mi umožní naprosto všechno. Přes skype budu moct večer telefonovat hodiny a na facebooku budu vědět, co kdo v tu dobu dělá. A peníze, které si vydělám, zaplatí můj sen. Anglii. A pak také každoroční cíl, coý znamená udělat na narozeniny mamince co největší radost. Dokázat jí, že ji mám i přes věci, který se mi nelíbí nejraději a že to myslím naprosto upřímně a že nikdy nenastanou výkyvy, jak u někoho. Že budu po jejím boku vždykcy, i když o to třeba nebude stát. Poslední dobou jsem si uvědomila, že stejně nemůže být všechno podle mně. Že pokud chci mít klid, musím se obětovat. Ale také vím, že se nemůžu obětovat do té míry, že budu za ním chodit a za každým slovem říkat "Prosím" nebo "Děkuji". Já se nikdy neuměla přetvařovat a všichni to ví. Třebas jsem se snažila neříkat hned všechno, stejně se mě ostatní ptali "A není s tebou opravdu nic?". Myslím, že nemá cenu snait se skrývat pravdu před lidmi, co vás znají nejméně měsíc. Stejně ji odhalí. Pokud ovšem nejste vynikající lháři. Ale teď k něčemu alespoň o něco málo smyslnému. V sobotu jsem si šla lehnout kolem sedmé ráno. Trvalo trochu dýl, než jsme se s Tyruškou z Kroměříže dostaly. Osm set korun za taxika se nám opravdu investovat nechtělo. Jenže já už v deset hodin byla vzhůru a přes všechnu snahu, protože jsem věděla, že už ve dvanáct nebudu pnavou vidět na krok, jsem neusnula. Takže jsem se sebrala, od babička šla domů a tak dělala všechno možný. Od umytí, utření a schování nádobí přes vysátí obýváku až po uklizení pokoje. Maminka mě odpoledne obvinila, že mi na té diskotéce něco píchli. Ale já jsem opravdu byla tak nabitá energií, že jsem pak ještě přemýšlela, zda neutřít v celém domě podlahu :D Ale z podlah jsem teda nakonec přesedlala na procházku s dědovým vlčákem Aaronem, jelikož Gasty byl to ráno s bratem. Po nekonečně dlouhé době s ním on zašel, mimochodem. Aaron je narozdíl od toho našeho zvířete tak poslušný, až jsem se styděla xD Má hrozně rád vodu, takže jsem ho vzala k našemu potoku, kam jsem mu házela šišky, které tak miluje:D Jenže on koupání a brodění se ve vodě nechtěl nechat ani po patnácti minutách, během kterých jsem byla durch mokrát i já díky tomu, že se dvakrát otřepal u mých noh tak, že jsem prostě nestihla uhnout. A když jsem ho tedy potom uvázala a zamířila domů, po pěti krocích se zastavil a táhl mě zpět k místu, kde skákal do vody. Do huby vzal klacek, který mimochodem vodu také navštívil a prosebně se na mně podíval. Nevím, jestli jsem skrz smích byla schopný něco říct, ale jestli ano, pak to bylo, že už nic házet nebudu :D No prostě včerejšek parádní :)
Dnes jsem odjela s tatou do Zlína s tím, že přestoupím na Vodafone. Po sdělené že mé dosavadní číslo Vodafonu by se dlouho předělávalo pod tatův účet, mi dali nové. Jenže já na tom dřívějším ještě mám měsíc internetu zdrama a taky sms Gratis, takže ho prostě nemůžu jen tak odložit, to by byl hříct. A další číslo mám ještě u T-mobile, kde mám zase strašně moc volných minut, které využiju v Praze a taky mi na něj pár lidí píše. Obě čísla mám ve dvou telefonech, které jsem ještě zvládala kontrolovat a skoro všude, kde jsem měla tašku je brát sebou. Ale to, že mi dali třetí a to, že od dneška už tarif platí znamená, že ho musím využívat taky. Takže jsem splašila třetí telefon a jsem jak chodící operátor. Tomuhle se ovšem říká ekonomická krize. Takže já vás zdravím a přeji krásný začátek prázdnin a pro ty, kteří končí až v úterý hodně zdaru při přesvědčování rodičů o tom, že vy za ty známky fakt nemůžete. Vždyť ti učitelé to všechno mají v hlavě už bůh ví kolik let a vy se to učíte teprve poprvé a ne jen jejich předmět:)

25. června 2009

Odchází ven, všichni. A mě se ani nikdo neobtěžoval zeptat, zda nechci jít s nimi. Proč taky, když tuší mou odpověď. Ale už jenom to, že by položili tu otázku, vzpomněli by si na mně... Po mamce jsem chtěla, aby mi poradila, jaké tričko si vzít na zítra. Řekla mi, ať si vezmu, co chci. Děkuju. Já jen chtěla znát její názor... Asi je snadnější mě přehlížet, než si mě všímat. Poslední dobou už se k němu zase chová, jak kdyby ji nikdy nevyhazoval z baráku. Já už se k němu neumím chovat mile. A když něco řeknu, jedná se třeba o malou poznámku, takž už mi říká: "Nechovej se tak" nebo "To neříkej" nebo jednoduše "Přetaň, takhle se chovat nebudeš". Já nevím, jestli hraje divadlo nebo o co se snaží. Udržet rodinu bez hádek? To může před ním, ne? Ale když jsme samy, tak ať říká pravdu. Ať jdou její slova od srdce. Proč to nedělá? Proč se chová tak, jako bych si to všechno vymyslela, jako by se mi to jenom zdálo a byl to tak živý sen, že ho považuji za realitu? To nebyl sen. Všechny ty hádky, křik a pláč! Proč až se něco stane, tak bude plakat a nadávat na něj. Až potom budou mé řeči mít zelenou? Nechci mluvit, jen když můžu. Chci mluvit tehdy, když budu chtít.
Nevšímá si mě, myslí si že ano, ale já chci jinou pozoronost. Takovou, že mi pomůže vybrat tričko, ze se mnou půjde na procházku se psem. Že si zajedeme do Zlína na nákupy, aniž by mi na to řekla: "Prosím tě, vždyť tohle máš absolvovat s kamarádkami, ne s námi." Ale já jezdím s kamarádkami po výletech, nemůžu chtít jet i s nimi? Ne, asi ne. Asi až zase bude tma. To jí budu dobrá.

22. června 2009

Víte, že přesně za měsíc už budu stát v nějakém hotelu, klepat se strachem a poslouchat pokyny nadřízeného? Vlastně se klepu už teď. Ale od víkendu mám dobrou náladu. Což je poslední dobou celkem nevídaný jev. Něco jako meteorit, který zasáhl chlapce a způsobil mu menší poranění na ruce. Vlastně pouhý škrábanec. Těch pár dní, během terých mi došlo, že se celé dva měsíce nemusím učit nic, kromě frází, které bych teoreticky mohla používat v Praze, byly naprosto skvělé. Po dlouhé době jsme s Tyruškou naplánovaly naprosto bláznivé akce, na které se osobně nesmírně těším. Na opravdu (ne)vymodlenou dovolenou odjíždíme asi osmého, což je naprosto... na dvě věci, jelikož mi unikne zábava, na kterou jsem jako na jedinou opavdu chtěla jít. tyhle prázdniny jednoduše budou... no, chaotické, podle všeho. Nemám ráda, když nevím, co bude v to a to datum. Nemůžu se potom zařídit podle sebe. Nejde to. Nejvíce ze všeho se stejně těším pouze do letadla, kde mě ale stejně nikdo nepustí k oknu. Takže všechno zbytečný. Dneska jsem navštívila knihovnu, jelikož doma už jsem byla od jedné hodiny, což se ještě nestalo, od doby co jsem na Kostce, aniž bych zameškala jedinou hodinu. Přijel pro mně dědeček, který kousek za Vsetínem ukazoval vzorky mamčiného podnikání xD. Využila jsem šance a vybílila skřiňku se sešitama, které už tam potřebovat nebudu a místo, abych se s nimi tahala někdy na konci týdne ve velkým batohu, je prostě hodila na zadní sedadlo našeho Superbu. Miluju jízdu autem. A všichni kolem mně ji budou nenávidět, až budu jezdit já :D. Co se týče mé závislosti na hudbě, dokážu si i pětkrát za sebou pustit píseň k Milionáři z chatrče Jai Ho. Ale po šestý už ne:D. Ale zpět k té knihovně, úplně jsem na ni zapomněla. Popůjčovala jsem si pár knih, z kterých, předpokládám, přečtu pouze dvě. Jednou z nich je můj oblíbený David Copperfield od Charlese Dickense. Miluju tenhle román. Četla jsem ho přesně před rokem. Taky na konci školního roku. Uvidíme, třeba se z toho stane tradice:) A když jsem si zrovna pročítala tu druhou knížku, přišel za mnou bratr jestli mi může na netu ukázat mobil, který bude mít. I když to vlastně nebyla pravda, odpověděla jsem, že vím o který jde. Ne, že by mě to nezajímalo, ale on, na to kolik mu je, nemá jiné zájmy, než nové boty a nejnovější elektronika. Strašný. Ale už jsem vzdala snahu něco proti tomu namítat, jak si ho vychovali, takového ho mají.
Mimochodem, pouštěli jste si už Stmívání s českým dabingem? Bože, Edwardův hlas je... no dětský a až moc vysoký. Líbilo by se mi, kdyby se Robert namluvil sám. Nebo ať tam raději nechají titulky. Mám je ráda. Mám ráda vlastní hlasy herců. Dabing všechno ničí. I význam vět...
Takže, zlatíčka, vše, co mělo být řečeno, už řečeno bylo a mé nápady, co by mohlo být řečeno navíc, už došly, takže vám přeji krásný den, i přes skutečnost, že prší, což znamená, že vůbec krásný den není, ale krásný den není závislý na počasí, ale na nás:)

19. června 2009

Zdravím, po hodně dlouhé době.
Nepsala jsem proto, že nebylo o čem psát. Má rodina už se stejně nikdy vyřešit nedá a mě už tak nějak nebaví se zabývat těmito problémy. Mrzí mě ale, že kromě těch problémů už nemám co psát. Tak nějak už mě nic nebaví a k ničemu nemám chuť. I když mám v hlavě nápad na podle mně úžasnou povídku, u které už mám dokonce začátek napsaný, neumím se dokopat k tomu ji dokončit. A to mě štve. Nehorázně. Nikdy jsem ještě nic nedokončila. Vždycky po chvíli uteču. Prostě si nevěřím. Teď konkrétně si říkám, proč to psát, když se stejně nebude líbit a ti, kteří si ji přečtou, tak jen z nudy. A to nechci. Chci, aby si lidé mé příspěvky četli s radostí nebo alespoň proto, že je to zajímá. Že je zajímám já. Nikdy jsem nebyla v situaci, kdy se o mně někdo zajímal. AŤ už z jakéhokoliv úhlu pohledu. A dnes, když jsem šla za svým angličtinářem, aby mi napsal pár frází, načež se mě zeptal, proč to potřebuju, tak jsem odpověděla, že jedu na brigádu do hotelu, kde se angličtina dost používá. A v tom se na mně stočily pohledy všech přítomných a všichni se začali vyptávat. Tohle je ta pozornost, o které jsem mluvila. Ten zájem. A já si nejsem jistá, jestli je to to, co chci. Nevím, zda se mi to líbili. Připadám si hloupě, když odpovídám více lidem. Co když zklamu? Když neřeknu to, co oni chtějí, abych řekla? To, co čekali, že odpovím. Ne, nelíbí se mi velký zájem, jen takový střední. Ale dobře, je jedno, jaký zájem se mi líbí. Nelíbí se mi, že tady o zájmu mluvím. Zájem si nevyprosím, musím si ho získat. A třeba si ho získám právě tou povídkou, kterou mám v notebooku rozepsanou a jejíž námět se mi tolik líbí. Jako bych ho prožívala já sama. Pozor, jen jako.
Navíc jsem zjistila, že budu ráda, když o prázdninách získám dva týdny volna. To víte, týdenní dovolená, měsíční brigáda a nejméně čtyřdenní putování po Mariánských lázních s dědou zabere... no, vlastně celé prázdniny. Budu si připadat, jako bych pořád měla školu. Pořád někoho poslouchat. Ch jo, sbalím si saky paky a odjedu na druhý konec.... druhého města:D, postavím tam stan a budu meditovat. Kdo chce ovšem meditovat se mnou, klidně může, ale musí to umět, aby mě to naučil a nesmí být z rodiny. Takže žádní příbuzní, ani utajení, prosím.
Ale zase se těším, že na dovolené, která nebude dovolená, ale hotové peklo na zemi, jelikož její druhé jméno je diktatura, budu bez internetu. Začíná mě štvát. Všichni o mně všechno vědí díky tobu pitomému vynálezu Facebook! Je to tak... bože, nemám to ráda. Vážně, nechci tam psát, co dělám. Ale když ono už je to zvyk... Ale bacha na to, ne zlozvyk, nýbrž jen zvyk. Kterého se ovšem nezbavím, jak mi již vyšlo v jednom z kvízů:D
Nuže, dospěla jsem k úplnému stavu vykecání, což znamená, že už nemám více co říct, takže vám vše, kteří jste o tento článek projevili alespoň menší zájem, přeji krásný zbytek školního roku a snad přívětivější nástup prázdnin, které ale dooručuji strávit někde u rovníku na pláži, jelikož tady má prý kvůli nějaké vybouchnuté sopce na Aljašce, která nám zmařila vyhlídku slunného a teplého léta. Denní teploty se mají průměrně pohybovat kolem 15-17 stupňů. Ale třeba se vševědoucí noviny mýlí a nakonec budou obyvatelé rovníku jezdit sem k nám:) Brzy nashledanou, přátelé.
P.S.: Páni, u posledního odstavce mám pocit, jako bych ho snad ani nepsala já! Je tak... jiný! Líbí se mi. Spousta věcí se mi dnes líbí. Například esemeska od dědečka, kde se mi omlouvá, že na mně včera vyjel a že mě má rád. Jak milé:)

6. května 2009

Slunce zašlo za mraky tak husté, že bude trvat, než se opět objeví. A já nevím, zda to do té doby vydržím...

Smích prý čistí zuby... xD

Já jsem tu nebyla tak dlouho! Já vím! Bože, skoro měsíc :D To se mi dlouho nestalo... Asi jsem se potřebovala uklidnit? Odpočinout si? Nevím, ani nevím, jestli další článek nepřibyde opět až za měsíc. Kdoví, co bude zítra...
Mám tu pro vás pár novinek. A i pár věcí, které se nemění a neustále se opakují:)
První novinka je, že pravděbodobně pojedu v listopadu do Anglie:) Se školou, maminka mi to dovolila, s tím, že mi na to padne asi celý výdělek z prázdninové brigády. Ale což, musím něco obětovat, když chci něco zažít.
Druhou novinkou je koncert Enrique Iglesiase v Bratislavě. Dovedete si, předpokládám, představit, jak jsme s maminou šílely, když jsme se to dozvěděly. Ze začátku to vypadalo bledě, jelikož nejvyššímu se tenhle borec vůbec nelíbí, takže když nechce on, nemůže chtít ani nikdo jiný. Ale jako vždy a do všeho, se vložilo naše slunce, dědeček. Mě na to přispěje a maminka si to zaplatí sama. A on nás tam i odveze. Takže nejvyšší nemusí hýbnout ani brvou. Ať si trhne.
Páni, já to prostě musela napsat, jsem z toho všeho tak nadšená, že asi prasknu. Tady je podle mně nová píseň od E. Měla by být nová, jelikož ji mamča nezná a co nezná mamča, tak to je nové :D
Držte mi, prosím, pěsti, ať to slunce, které nad naším domem už tak dlouho nesvítilo, nezaleze a hřeje nám cestičku ještě chvíli. Cožpak si to konečně nezasloužíme?

16. dubna 2009

Já vím, že jsem se dlouho neozvala, ale nějak jsem se dávala dohromady a navíc se nic závratného nestalo.
Dnešek je... no, říká se, že jsem před sedmnácti lety poprvé vykoukla na tento skvělý svět. Asi to tak bude:) Musím vám říct, že nejvíce mě vždycky potěší kytky od dědečka. Letos mi koupil jednu vázanou a pak mi v parku natrhal zlatý déšť a pak ještě něco do toho. Udělal mi tím obrovskou radost. Taky mi napsala sppousta lidí. Ať už přes icq nebo smskou, prostě je milý, když si vzpomenou...
Asi jsem tady chtěla mít něco napsané, když je tenhle významný den nebo co... Páni, sedmnáct, kdo by to řekl?
Mějte se krásně:)

4. dubna 2009

Právě jsem se dozvěděla, že mé známky ze čtvrtečního testu z angličtiny jsou samé jedničky. Dokonce i z poslechu, který jsem naprosto odtipovala. Nikdy se mi nestalo, že bych až tak nerozuměla! Ve středu jsem se na učivo ani nepodívala a ve čtvrtek sedla do lavice a prostě psala. Po patnácti minutách už jsem neměla co dělat. Myslela jsem si, že mám všechno špatně. Já mám takovou radost! A pokud se v pondělí ukáže, že jsem si všechno jen namlouvala, že školní stránka měla poruchu, tak se z toho asi půjdu utopit nebo co. Konečně se mi něco povedlo na sto procent. Víte, mě se teď moc nedařilo. Matika se nepočítá, ta mi nejde celoročně. Ale podnikovka mě vždycky bavila a já z posledních testů dostala vždy za tři. A teď mi ta angličtina tak zvedla náladu, že si asi výtáhnu HP v angličtině ze skříně a dám mu druhou šanci.
Večer jdeme s holkami ven, takže i já mám důvod slavit! Ani nevíte, jak jsem z toho nadšená. A to jsem se na klasifikaci bála podívat, protože se tam mohla objevit i známka z matiky. Naštěstí tam ještě není. Jsem takový zbabělec, že jsem schopná se i ulít v pondělí ze školy. Ale nemůžu jelikož jdu odpoledne dopisovat další písemku a tentokrát také z angličtiny, takže se snad ani nebudu učit. Stejně bych se to v úterý dozvěděla. Proč utíkat před problémy, i když vím, že mi v neděli v noci bude špatně, budu se probouzet hrůzou a než dojde na hodinu matiky, tak budu nervózní jak sáňky v létě. Raději na to nemyslet. Uf... mám čtyři jedničky z angliny, hurááááá :D
Já si jdu umýt vlasy, pak si je vyžehlím, znova se namaluju, půjdu si k taťkovi vytisknout obrázky a půjdu pařit. Honeeem, já musím něco dělat, jakou mám radost :D

3 .dubna 2009

Apríl za námi, Velikonoce před námi a mé narozeniny v nedohlednu :D Dobře, já vím, že jsou pár dní po Velikonocích, ale i tak...
Jsem tak ráda, že jsem přežila tenhle týden. A pokud se vám ozvu i příští týden ve stejnou dobu, znamená to, že v sobotu budu oslavovat. Protože přežít tyhle dva týdny, no, to bude záhul.
JSem tak unavená, že ráno přemýšlím, zda má cenu vylézat z postele, když přes den budu jak chodící mrtvola, smějící se například modro-červenému batohu. Asi jsem ve středu úplně vypla a od té doby nejsem schopná se naladit na tu správnou vlnu. Písničky v mp4 mi zplývají v jednu neposluchatelnou, vlak nazpět domů jede jak kdyby čekal velkou vodu na kolejích. Prostě mi přijde, že jedeme tři hodiny a ne jen jednu. Ten život je poslední dobou nějaký vzhůru nohama nebo se mi to jen zdá?
Přijdu k matikářce, jestli by mi vysvětlila příklad, čím mám danou rovnici vynásobit a její odpověď zní jednoznačně: Nevím. Nakonec jsem na to přišla sama. Ve škole mi jde jen angličtina a ostatní předměty jsou jakoby v mlze.
Sluníčko mi opravdu pomáhá. Právě teď je za okny tak krásně, že se nemůžu dočkat, až půjdu ven. V neděli má mamka svátek. Tentokrát nebudu moc originální, dostane nějaké kvítko v květináči. Stejně je miluje, takže si nebude moct stěžovat. Někdy v dubnu má svátek i Nejvyšší s bratrem. Bráška dostane nějakou maličkost a Nejvyšší tak akorát citrón. Možná mu ho obvážu nějakou tou mašlí. Třeba od něj na oplátku dostanu pomeranč.
Už budu končit, nechce se mi sedět u počítače, když je venku tak hezky. Gasty, ze kterého se nám stal dalmatín (má na sobě spoustu šedých teček, jak se pořád válí v blátě:D), líce po zahradě, tak si s ním půjdu pohrát. Mějte se hezky a užívejte krásného počasí:)

29. března 2009

Tak jsem si říkala, že bych vám asi měla nějak naznačit, že žiju. Samo o sobě by už tahle věta stačila, aby vám ta skutečnost došla. Ale já jsem ukecaná, když na to přijde.
Znáte mě už docela dobře. Víte, že neumím nic jiného, než si stěžovat, psát pesimistické povídky a sem tam si hrát na to, jak jsem ve skvělé náladě. Taky víte, že každý průšvih, co se odehraje mezi těmato čtyřma stěnama ihned pádím vykecat sem. Ale dnes mlčím. Možná jste si i všimli toho, že po každém tom průšvihu se dlouho neozývám. už jsem si na to zvykla. Vykceat se a pak se schovat. Prostě hrát mrtvýho brouka. Pak jen obcházet ty skvělé stránky, co mám v oblíbených, ale komentáře nepsat. Až později, jakmile ze mě vyprchá ten brouk. Na všechno odpovídat "Jasně, jasně" jako Jacob Black. Je to jednoduché, nikdo na tom nepozná, jestli jasně, jasně jakože "Ne!" nebo jasně, jasně jakože "Samozřejmě!". Tímhle vám muselo docvaknout, že mýma rukama každou chvíli projde Rozbřesk a na další hodinu nejsem schopná se od něj odtrhnout. Máte pravdu. Knížka přišla s přesným načasováním. Přecházela mě závislost na Twilight a stávalo se z toho něco, jako Harry Potter, což znamená: "Kterej že to díl? Jo no, ten byl dobrej..." Prostě takový "Nic" :D
I to počasí mě začíná štvát. Pořád nic stálýho. Kdyby se to měnilo ze dne na den. Ale ono to usí být zajímavý, takže pro jistotu bude ve tři padat sníh, o půl čtvrté zasvítí slunko, načež ihned začne pršet. Vůbec netuším, jak je venku teď a vyloženě se bojím vytáhnout rolety a udělat si vlastní názor. Ne, já vím, že se mi ten názor nebude zamlouvat. Takže teď se nadechnu, načež na mně z vedlejšího stolu začne nenápadně pokukovatoranžový přebal, na něm mě sleduje lesknoucí se oko a listy potištěné černou barvou se začínají samy od sebe zvedat, což znamená, že prakticky nemám na výběr, musím knihu popadnout a zahrabat se do peřin, kde budu číst...
Mějte se krásně a užívejte si...ehm.. aprílového počasí. Ovšem všimněte si toho data. A kdo jste si zapomněli přeměnit čas stejně jako já, nečekejte na to, až vám budík zítra ráno začne zvonit o hodinu později.

22. března 2009

Už jsem si myslela, že můj život začíná směřovat tím "správným" směrem. Já... se těšila na to, že budu vážně řešit jen matiku, že se budu bát "jen" testu z matiky. A teď se bojím vracet domů. Opět.
Včera jsme byly s Tyruškou venku. Měli jsme nějaké to pití a já si dala jen trochu. Neměla jsem důvod. Mou mysl zalévalo štěstí a já si řekla, k sakru, vždyť já nechci. Včera bylo všechno tak... normální. Já se rozhodla k tolika věcem! Jako kdybych před skoro sedmnácti lety dostala možnost si svůj život nalajnovat podle pravítka.
Dnes ráno jsem měla před sebou pouze učení ekonomie, nic víc. Bylo to tak... jednoduché.
A teď mi na icq visí nápis: "Koho nenávidím víc? Tenhle dům nebo jeho?" A hraje mi tady píseň, tak pomalá, že jsem ji kvůli tomu neměla puštěnou celé týdny.
A všechno kvůli kartáčku na zuby. A pak kvůli obědu, že jsem zůstala u babičky. Bože, mi se z toho všeho tady chce zvracet. Mít tady kufr, ten cestovní, s kolečkama, už ho nejspíše táhnu cestou posypanou kamením a mířím... nevím, kam bych mířila. Domů, k babičce. Domů. Já chci jít domů. Nechci, aby mi telky slzy, když tady na té odporné židli sedím a představuju si, jaké by to všechno bylo kdyby... Řekla jsem, že pokud ještě jednou... Ještě jednou udělá tohle nebo něco podobnýho, něco trochu podobnýho tomuhle, tak se stěhuju a nikdo mě nezastaví. S maminkou se můžu vídat jindy. Když nebude doma. Byla by smutná, ale já bych tu pro ni byla kdykoliv. Vždyť bych bydlela jen přes cestu...
Ty sny, které jsem mívala, se kvůli těm, co mám teď úpplně rozplynuly. Nebyly nic. Nic pro mě neznamenaly. Nenávidím lidi, kteří mě nutí vzdát se snů.
Je tak odporný, když leží na sedačce, když jeho záchytnými body jsou: Televize, lednička, sedačka. Je mi z něj na zvracení, když ho tak každý den vidím. Nechci, aby patřil do mé rodiny. Vlastně, vždyť už do ní nepatří pár týdnů. A já myslela, že se chce zase zařadit. Nechce. A já nechci aby se zařazoval!
Nenávidím svět, ve kterým je i on. A není tady žádná naděje, že bych ten svět začala milovat.

16. března 2009

Ach jo, já jsem tak unavená. A to máme teprve pondělí. Snažila jsem se narvat si do hlavy matematiku. Nepovedlo se, nenašla jsem ten správný "otvor". Těším se na středeční plavání, kdy si odpočinu a budu končeně myslet na něco jiného, než se mi honí hlavou teď. Aspoň v to tedy doufám, protože já poslední dobou myslím jen na jedinou osobu. Pořádně mi popletl hlavu a to právě není to, co zrovna teď potřebuji. Nebo ano? Stejně to všechno vždycky končí fiaskem, tak proč by tohle nemělo...
Dnes jsem angličtinu nepsala, až příští týden. Nevím, zda se radovat nebo stresovat. Už jsem to mohla mít dávno za sebou a nemám. Zase celý týden navíc. Všechny následující dny mám alespoň jednu písemku. A většinou jsou to písemky velký, takže důležitý. Nejspíše se z toho všeho sesypu. To by bylo nejlepší.
Bratra jsem učila určování y/i v přísudku a podmětu. Nemám tušení, kdo u toho nervil víc. Asi já. Neumím někoho něco naučit. Hlavně ne to, co já považuji za samozřejmost a je to pro mě automatické, takže už ani nevysvětlím proč to tak je. Nejvíce mě dožralo, když jsem do něj půl hodinu valila jednu a tu samou věc a pak se ho zeptám na to samý a on mi řekne, že neví proč to tak je! Páni, měla bych za tu hodinu strávenou tímhle dostat nobelovku. Nejen kvůli výdrži, ale kvůli hodině, která mi zbytečně utekla a já díky tomu neumím učivo ekonomie.
Zítra musím ve škole zůstat o hodinu déle! Umřu. A pak doučování z matiky. Kdo zařídí, abych to pochopila v prvních minutách, měla z toho dobrý pocit a nemusela tetu pořád otravovat? Asi se dám na modlení.
První den týdne ještě ani neskončil a já už chci víkend. Jsem na vývrat, k babičce si beru zásobu kafe a udělám si ho i ráno. Klidně proto vstanu o hodinu dřív. Ale musím se sebou něco dělat. Nemůžuve škole být jak chodící mrtvola(ale to jsem, i když si dám kafe).
Chtěla jsem ještě napsat úvahu do češtiny, ať dělám alespoň něco, co mi jde. Měli jsme porovnat nějaké dvě středověké osoby, ještě ke všemu vymyšlené, a já si zapamatovala pouze Lancelota a toho druhýho nevím. Vždycky si všechno zapisuju, nechápu, proč teď ne. Vlastně jsem se mohla dneska znovu zeptat, ale neudělala jsem to. A někde v hloubi duše vím proč O:-).
No nic, já jdu usínat ve stoje, zatímco se budu snažit trefit ka babičce. Tam si uvařím kávu, sednu a budu si číst vše o životě princezny Diany.
Mějte se tady krásně a přežijte úterý, které nemám ráda snad ještě více, než pondělí. Vždycky první dvě hodiny máme němčinu. Nesnáším němčinu.
A hezký zbytek dne:)
P.S.: Není ta dívenka roztomilá?:)

15. března 2009

Já už vlastně ani nevím, jakou úlohu na tomto světě plním. Připádá mi, že jsem tady jen proto, abych se učila. Abych přišla na to, co dlám špatně. Vypadá to, že špatně toho dělám moc. Špatně se chovám k přátelům, vadí mi to, co by vadit nemělo. Tedy, nikdo se mi o tom nezmínil, ale já to cítím. A proč? Protože všechno moc řeším.
Jako kdybych byla v nějaké bublině, která praskne, když se ke mně někdo přiblíží, ale já nasadím masku. Chce se mi křičet, že tady nejsem na to, abych se zabývala problémy jiných, že mi stačí ty mé, pro většinu nepodstatné.
Psát mi poslední dobou nejde. Tak jsem se snažila, aby povídka pro Andie byla dokonalá! Strávila jsem nad ní tolik času, abych té úžasné osobě udělala alespoň malou radost. Vykouzlit třeba jen pousmátí na tváři. Tak mě to bavilo, když jsem překládala ty anglické veršíky a i když jsem je do češtiny nepřenesla, byla jsem spokojená. A začátek toho příběhu se mi opravdu zdál dobrý. Asi jsem s tím neměla tak otálet a raději si k tomu sednout na delší dobu, abych povídku dopsala ihned a byla by přesně podle mých představ. Ale já měla za to, že když ji budu psát více dní, vývoj se mi rozleží v hlavě a já budu přesně vědět co a jak! A věděla jsem to, vážně. V myšlenkách to bylo tak... dokonalé. Jenže jeden den jsem si k tomu sedla a s nadávkami musela znovu odejít, protože i když jsem napsala pouhé dvě věty, vůbec nebyly dokonalé. Byly strašné, že by se za ně musel stydět i můj jedenáctiletý bratr, který když píše sloh, vypadá to spíše jako soupis nákupu.
Na druhý den jsem se k sešitu, ve kterém se vše odehrávalo, posadila opět a příběh dokončila... Ale kam se podělo moje odhodlání udělat Andie radost? Kde je to nadšení, že příběh bude úžasný, záživný a každý, kdo si ho přečte se k němu o pár hodin později vrátí, aby si zážitek zopakoval znovu? Všechno zmizelo a z dokonalé povídky se stala povídka obyčejná...
Přemýšlela jsem nad tím, že každou větu, sovo po slově znovu zkontroluji a co se mi nebude líbit jednoduše opravím. Ano, asi to bude nejlepší, ale v tom případě potěším Andie o pár dní později... Ale třeba to bude stát za to čekání...
Chtěla jsem psát o tom, ale píšu o tomhle. Zvláštní, jakým směrem se mi ubírají myšlenky, dyž vím, že se učení, zvláště matematice, rozhodně nevyhnu a za několik minut stejně budu muset nastoupit a nechat se dobrovolně mučit těmi odpornými číslicemi.