Because of you - Kelly Clarkson

Pustila jsem do toho s nadšením, ale nevím, zda takhle budete nadšení i vy... Mi se to moc nelíbí, proto jsem si příběh nečetla znovu (ne, že bych to někdy dělala) a nekontrolovala chyby. Kdyžtak mě prosím upozorněte:) A jinak, příjemné čtení:)
P.S.: Tučným a kurzívou je překlad písně Because of you od Kelly Clarkson, doporučuji si videoklip najít a poslouchat při čtení:)
Tučným je přítomnost:)


"Jaktože ještě nespíš?" zakřičel asi třicetiletý muž na dvanáctiletou dívenku, choulící se v rohu sedačky se strachem v očích. Toho muže se bála, hrozně se ho bála. Jen co ji věnoval pohled, ať to bylo kdykoliv, okamžiutě uhnula jinam, jen aby se na něj nemusela dívat.
"Tak odpověz!" zařval znovu. Holčička sebou škubla a přitáhla si nohy k tělu.
Nechci udělat stejnou chybu jako ty
Nepřipustím
Aby moje srdce tolik trpělo
Nechci se zhroutit jako ty
Klesl jsi tak hluboko
Z té drsné lekce jsem se poučila
Že to nikdy nenechám dojít tak daleko
"Lauro, jdi si lehnout," pobídla ji klidným, avšak tichým hlasem žena, která právě vstoupila do pokoje.
Na muže vzhlížela stejně vystrašeně, jako její dcera. Ta přikývla a bez otálení vyběhla schody vedoucí do jejího království. Tam, kde se nemusela bát reakcí svého otce, věčně opilého pod obraz. Nemusela vnímat jeho narážky na její vzhled, učení, chování. Vždycky si něco našel. Jen, aby mohl dělat dusno.
Opatrně zavřela dveře. Lehla si do postele a co nejvíce se zahrabala do peřin. Ale i přes tloušťku pokrývky slyšela z dola křik, jak otcův, tak matčin.
Kvůli tobě
Nikdy nesejdu tak daleko z cesty
Kvůli tobě
Jsem se naučila hrát na jistotu
Aby mě nikdo nezranil
Kvůli tobě
Je mi zatěžko věřit nejen sobě
Ale i lidem kolem mě
Kvůli tobě se bohjím
A takhle to šlo stále dokola. I když venku svítilo slunce a krásně hřálo, jedna dívka všude cítila chlad a viděla jen samou tmu. Bylo jí už šestnáct a rodiče byli stále spolu, stále se hádali, přesně, jako tenkrát.
Otec ji shazoval, ponižoval. Matka jen tiše přihlížela. Před ostatními si ovšem rád hrál na vzorného.
Matka říkala, že i přes všechny modřiny, nejen na těle, ale i na duši, ho miluje.
Laura to nikdy nepochopila. Jak může milovat někoho takového? Je jí skoro čtyřicet a pořád s ním je. Doteď jí nedošlo, co je vlastně zač. Dceři je 16 a už od desíti ví, že takhle žít nechce. Vybrala si střední školu co nejdál od domova, aby mohla jít na internát. Ignorovala narážky otce, že je náročná, že přidělává starosti. Byla pryč z domu, alespoň přes týden a to bylo vše, co zatím chtěla a mohla chtít.
Zabloudila jsem
A napotrvá moc dlouho
Než mě upozorníš
Že nesmím plakat
Protože vím
Že je to v tvých očích známkou slabosti
Jsem nucena předstírat
Úsměv, smích
Každý den svého života
Moje srdce nedokážeš zlomit
Protože už od začátku nebylo úplně celé
Bylo od ní možná sobecké, že mámu nechala samotnou, ale copak od mámy nebylo sobecké, že u něj zůstávala? Prý ho mrzelo, že se takhle choval, prý mámu miloval. Alw jestli ano, proč nezměnil svůj přístup? Možná by ho pak milovala i Laura.
Dívala jsem se, jak umíráš
Slyšela jsem, jak každou noc ze spaní pláčeš
Byla jsem tak mladá
Měl jsi to zvládnout lépe
Ne se spoléhat na mě
Nikdy jsi nemyslel na druhé
Viděl jsi jen svou bolest
A teď pláču uprostřed noci
Kvůli té samé ztracené věci
Nikdy mu nevěřila ani slovo. těšila se, až odjede navždy. I ty víkendy nesnášela. Pojede někam hodně daleko. Bude mít svou rodinu a udělá vše proto, aby až do smrti v ní byli všichni šťastní. Aby její děti nezažily to, co zažívala ona každý den. Hádky, pláč, třískání sklem, práskání dveřmi.
Ani jeden z rodičů si nikdy neuvědomil, že dítě potřebuje slyšet mil slova, pochvalu, potřebuje cítit pohlazení a vidět v tátových očích lásku. Ne zlost.
Že bez toho se bude bát světa, stranit se ostatním, že se bue bát sama sebe!
Kvůli tobě
Nikdy nesejdu tak daleko z cesty
Kvůli tobě
Jsem se naučila hrát na jistotu
Aby mě nikdo nezranil
Kvůli tobě
Se ze všech sil snažím na všechno zapomenout
Kvůli tobě
Nevím
Jak k sobě pustit někoho jiného
Kvůli tobě
Se stydím za svůj život
Protože je prázdný
Kvůli tobě
Se bojím
Když jí bylo osmnáct a tím dovršila plnoletosti, chtěla odejít. Byla připravená. Přesně, jak si vždy plánovala.
A tak, týden po "oslavě" narozenin, kdy se otec zase opil a křičel na všechny kolem sebe,oznámila, že odchází studovat vysokou školu do vzdáleného města a nehodlá se vracet.
Nevěnovala pozornost máminým slzám. Na dotaz, proč se nechce vracet řekla: "Až od něj odejdeš, mé dveře ti budou otevřené, do té doby ovšem Sbohem." A odešla vstříc novému životu. Životu plnému slunce.

Teď mám svou rodinu. Manžela, který mě opravdu miluje a já jeho, dvě kásné děti. Ty nikdy neslyšely, že by se rodiče hádali. Podle mého mínění a mých zkušeností mají skvělé rodinné zázemí.
Otec umřel na rakovinu.
S mámou jsem se po svém odjezdu viděla až po pěti letech. Zůstala s ním až do konce. A mě nikdy neodpustila, že jsem odešla. A já zase neodpustila jí, že neodešla.