Budeme pokračovat v popisu jednoho z dalších nezajímavých dnů, co vy na to? Já bych byla pro, jelikož povídka, jednorázovka, kterou mám uloženou v notebooku, je naprosto hrozná a já si nemíním kazit pověst ještě více, než už ji zkaženou mám. Taky se vám stává, že jste třeba šest dní v pohodě, snažíte se držet lidi kolem sebe nad vodou a sedmý den do té vody spadnete? A ta voda je tam ledová, že si myslíte, že už se nevynoříte a svým blízkým už můžete věnovat maximálně své myšlenky? jestli jste tohle nebo něco podobného ještě nezažili, závidím vám a máte můj velký obdiv.
U mně snaha dát všechno do pořádku, uklidňovat, starat se trvala celý týden, celých pět dní. Ne šest, ale pět... A já teď zrovna nemám, komu ych se svěřila, jelikož mamka je zrovna ten člověk, který potřebuje uklidnit ze všech nejvíc. Takže v sobě všechno dusím a pokouším se to hodit alespoň sem. Na chvíli mě zaplavuje pocit úlevy, pak zase utíká a já jsem tam, kde jsem byla. Na začátku. A nemám tušení, zda zvládnu další dlouho cestu v podobě dalších pěti dní, o víkendu se můžu sesypat, ale až o víkendu...
Jestli někdo nechápe mou situaci snad mu pomůžu tím, když řeknu, že jsem se rozhodla dát si na rozmyšlenou a na celkové zlepšení věcí asi tak měsíc a pokud to bude stejné, nejedu na rodinnou dovolenou, i když ji máme strávit v Řecku. Ne, za tohle mi všechny ty pocity, slzy, promlčené dny a odporné myšlenky vážně nestojí.
Připadám si děsně hloupě.
Jako nějaká blogařka s ulítlou adresou, která si stěžuje na svět den co den, dodává článku šťávu ufňukanýma smajlíkama a o opravdovým světe nemá potuchy.
Doufám, že mi tyhle články odpustíte, že sem budete stále chodit. já se z tohohle zase dostanu, vím to, ale teď prostě nejsem schopna na nic myslet, jen jak ze všeho ven, abych pravdu řekla, smích je mi cizí a samota asi nejbližší společnice.... Omlouvám se...
Co můžu říct za sebe... Mně se určitě nezbavíš! A klidně se vypiš vždyť to člověku může akorát pomoct... Já taky potřebuju čas od času upouštět přetlak. :) Neboj, my jsme tady s tebou a ty lidi, který si tvoje články číst nechtěj, tak ať si je nečtou. Já si čtu všechny, protože to podle mě stojí za to. :) A hlavně se neomlouvej... :)))
OdpovědětVymazatKaždý máme takové nálady. A víš co je největší umění? Najít si v bolesti pohodlí. Vidět za mraky slunce. Dokázat věřit, že se všechno zlepší.
OdpovědětVymazatPomáhat druhým nás činí lepšími lidmi. Hold občas na úkor sebe. Ale i to všechno má cenu toho být dobrý, nebo snad ne? Vždyť bys mohla klidně teď se vším praštit, všechny seřvat, říct co si o kom myslíš. Zakřičet do světa že už máš všeho po krk. Jenže v tobě je víc než tohle. V tom je cena člověka.
A vůbec se neomlouvej, že tu píšeš věci, které tu mít nechceš. Vždyť mi sem chodíme v dobrém i zlém. :) Já tu budu vždycky ;)