neděle 19. října 2008

19. října 2008

Nikdy, nikdy jsem si nepřála sbalit se a odjet pryč a zároveň zůstávat dál tady. Nikdy jsem nepocítila, nezažila nic podbného, kdy by mi nepomáhal jiný způsob útěchy, než otevřít knihu a jen číst. Nikdy jsem tak nechtěla jít do školy, vnímat něco jiného, než křik, hádky, pláč a zároveň už v myšlenkách spěchat na vlak a být chvíli s mamkou. Chvíli, kdy taťka ještě není doma a začne to nanovo.
Snažit se najít nějaké východisko se mi v tuhle chvíli zdá naprosto nemožné. Mám svou rodinu ráda, tak proč se mi rozpadá před očima? Proč všechno není jako dřív, kdy jsme se bez zábran sbalili a šli se navečeřet do restaurace? Kdy jsme se těšili na společné víkendy ať už prožité na procházkách nebo někde v obchodech? Proč se teď těším na to, až taťka odjede na tydenní pobyt v horách a doma konečně zavádne tolik vytoužené ticho, klid a dobrá nálada? Nechci to tak cítit! Připadám si jako zrádce, že takhle uvažuji a vím, že stejně se cítí maminka. Chci jí pomoct, nechci, aby se trápila! Tak proč to kruci dál pokračuje? Proč nejsem schopná ničeho jinýho, než tady psát tyhle stupidity, které stejně pomůžou tak maximálně mně a to jen z poloviny?
Nejvíce mě mrzí a zároveň i těší, že mamka na všechno dokáže zapomenout alespoň na jeden večer. Já ne. Včera se u nás konala diskotéka. Měla jsem jít s kámoškou. Jenže já toho nebyla schopná. Musela jsem zůstat doma. Tak akorát bych všem kazila náladu, mysleli by si, že si hraju na chudinku, že si chci pořád stěžovat. Nechci! Nebaví mě to!
Ale jak už jsem řekla, nevidím to světlo na konci tunelu. Už pěkně dlouho je tam tma. Totálně nepropustitelná tma. Na chvíli někdo škrtne zápalkou, ale o pár vteřin později ji zfoukne...

3 komentáře:

  1. Hádky rodičů je to nejsmutnější, co se dětem může stát. Kolikrát když jsem byla malá se rodiče dost pohádali a já to neunesla a brečela sem. Myšlenka na to, že by táta bydlel někde jinde s jinou paní pro mě byla nepředstavitelná.
    Já ti budu strašně moc držet palce, aby se vám to doma uklidnilo. Jestli uvidím padat hvězdu budu si přát všechno ve tvůj prospěch...Moc mě mrzí co se vám doma děje :(
    A jestli nevidíš světlo na konci tunelu, zkus se zadívat ještě dál do budoucna, za deset let, tam nějaké jistě bude. Zatím musíš čekat než se vyjasní... :(

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuju, Andie, moc si toho vážím...

    OdpovědětVymazat
  3. ...u nás..no dejme tomu , že je to tam podobný..neříkám to proto abychom se teď bavili o mých potížích, říkám to proto, abys věděla , že v tom nejsi sama.Vím, že ti asi nepomůže nic z toho co ti tu píšu, vím to, protože ani mě to nepomáhá.

    Hlavně se drž, nevzdávej to.Já se taky budu snažit.

    OdpovědětVymazat