Jak by měl vypadat vztah žáka a učitele - a jak vypadá v praxi?

Učitel přijde do třídy plné studentů. Ti, jakmile jeho příchod zaregistrují, vstanou a tiše čekají, až jim vyučující povolí si sednout. Po tomhle pokynu se všichni posadí a sledují, jak učitel přechází po místnosti sem a tam.
Pozorně poslouchají jeho výklad, podaný velice zajímavou formou. Sem tam některému žákovi položí otázku a dalších pět minut s ním vesele diskutuje o odpovědi. Všichni je poslouchají, pár ostatních se dokonce do diskuze zapojí.
Ve třídě nadále panuje naprosté ticho a soustředěnost z obou stran.
Zápis je prováděn stylem otázek a odpovědí, které se objeví i v testu, naplánovaném na příští týden, aby žáci měli dost času nastudovat potřebnou látku. Pokud ovšem na test zapomenou, je to jejich problém, oni to vědí a je jim jasné, že na ně učitel ohled brát nebude.
Žákům vlastně ani nevadí, že se musí učit, pokud je probíraná látka podávána srozumitelně, jednoduše a přitom učitel nevynechá nic důležitého. Občas sice někdo během čtyřiceti pěti minut prohodí se svým sousedem pár slov, ale po jednom napomenutí ze strany kantora už si to nedovolí.

Takhle by podle mě měl vypadat nejen vztah mezi vyučujícím a studentem, ale i průběh celé hodiny a celého, ať už více nebo méně dlouhého, vyučování.
A asi takhle v některých hodinách výuka probíhá:

Učitel přijde do třídy plné studentů. Nikdo, až na pár výjimek, nesedí na svém místě. Většinou si příchodu učitele ani nevšimnou a dále si povídají mezi sebou a to dost hlasitě.
Učitel stojí u dveří a čeká, až bude klid. Ten ovšem nějak nepřichází a svědčí o tom i papírová šipka, která prolétne učiteli nad hlavou a po nárazu do zdi spadne na zem. Až poté studenti přítomného kantora zaregistrují, načež pomalým a vysloveně neochotným krokem míří ke svým lavicím. Učitel stejným stylem přechází ke svému stolu, zapisuje do třídní knihy a ignoruje ruch kolem sebe.
Pohledem přejede po třídě. Valná většina mu svou pozornost nevěnuje. Pár lidí by snad řeklo, že je pátek, poslední hodina, víkend před námi. Omyl, je středa, třetí hodina a ve třídě probíhá stále se opakující situace.
Vyučující se pokouší hlasitým “Buďte zticha!” třídu uklidnit, ale už spíše jen tak ze zvyku, než aby si dělal naděje, že ho puberťáci opravdu poslechnou. Nadechne se a začne vysvětlovat novou látku. Vnímají ho pouze první lavice, v pár případech druhé. V zadních lavicích probíhají diskuze na téma “Rodiče a já”, “Zase celej tejden před náma v tomhle pajzlu”, “Ta pařba byla fakt hustá” nebo snad “Tý vado, ten týpek (učitel) má fakt výdrž”.
Čtyřicet pět minut každý prožije po svém. Učitel si dovykládá látku, pár poctivých žáků si udělá poznámky, zbytku, jakoby snad nedošlo, že správně mají sedět v klidu a snažit se alespoň předstírat, že dávají pozor.
Se zvoněním jak žáci, tak učitel prchají ze třídy, každý rád, že už to má za sebou.

Ale takhle to samozřejmě nevypadá u všech učitelů. Někteří si umějí klid sjednat, ať už vrozenou autoritou nebo získanou díky nečekaným testům, zkoušením či extrémně zvýšeným hlasem. Pár jich umí s žáky mluvit, snaží se s nimi jednat o jejich chování a výuka tím pádem probíhá klidněji.
Myslím si, že z toho stejně všichni vyrostou a přestane je to bavit, možná je to jen otázka času, než jim to všechno “docvakne”.