16. listopadu 2008

Myslela jsem si, že zase budu celý víkend doma a budu se nudit. Omyl, doma jsem nezůstala a nuda je taky menší, než normálně.
Jsem s taťkou na chatě, ořede mnou hoří v kamnech oheň a je tady nejtepleji ze všech místností. Přesto mám na sobě mikinu a nadávám si, proč jsem si nezabalila ty teplý ponožky, které mám v šuplíku ve skříni.
Už asi dva týdny mám pořádnou rýmu a ne a ne sejí zbavit. Stejně jako se nemůžu zbavit pocitu, že je něco jinak. Ale nemám odvahu se na to zeptat.
Možná jsem se zmiňovala, že taťka má koupený pozemek, kde se chystá stavět rodinný dům. Chápala jsem to, oženil se a chtějí mít "to svoje". Ale teď mi to moc nedochází. Veronika žije u máti, táta je v bytě sám a vyloženě nedává najevo, že by nějakou ženu vůbec měl. Takže se upnul na mně (jako vždy, když zůstane sám. Volá mi každý den, o víkendu pořádáme různý výlety, prostě uvědomí si, že vlastně má dítě). Já nemám právo si stěžovat, ne, že bych lpěla na každém jeho telefonátu, ale zase mám pocit, že... no, že o mně stojí... Že nejsem na druhém místě. Já vím, rozmazlená tatínkova holčička, což? Ne, jen se mi nelíbí zacházení typu: "Zavolám ti, až budu potřebovat," nebo "Počkej, až na tebe přijde řada".
Teď opravdu na mně řada je.
Co se týká projevu pozornosti, nemám co vytknout. Táta s vzpomněl, že jsem se jedenkrát v létě zmínila, že bych si přála mít vlastní foťák. S Verčou se nebaví a prásk, na Vánoce mi koupil velice kvalitní fotoaprát. Včera jsem jen tak zajeli do Olomouce do kina na Jamese Bonda a mezitím mi koupil nové boty a paměťovou kartu do foťáku (který jsem od něj vyškemrala už v pátek s odůvodněním, že bych ho chtěla mít na výletě do vánoční Vídně, kam pojedeme se školou). Ale myslím, že tímhle vím ty dárky hasly nejméně do příštích Vánoc. A já to beru jako odměnu za všechno, co jsem s ním kdy prožila. Možná je hnusný to říkat, možná to někdo nepochopí, ale já vůbec nemám špatné svědomí, že jsem tohle všechno přijala. Foťák, paměťovou kartu, boty, lístek do kina.
Například od mamky bych to nikdy nevzala. Za prvé proto, že vím, kolik výdajů má kvůli mé škole a kvůli dalším věcem... A navíc vím, že na tohle by prostě nikdy neměla... Možná postupně, nikdy ne najednou.
Nevím, čeho jsem tímhle článkem chtěla dosáhnout... Každým článkem se snažím dát něco najevo. Své pocity, náladu, snahu... Fakt nemám tušení, co tohle má znamenat...
Každopádně vám chci popřát krásný zbytek volna a hodně tepla doma :D Právě jsem do kamen dala další polínko, jelikož má trpělivost dospěla ke konci; Taťka pořád nepřichházel, aby mi přiložil sám a jakmile jsem tam to polínko dala, otevřely se dveře a v nich taťka s úsměvem a otázkou, zda mi není zima. Ne, není tati, tu mikinu mám proto, abych držela basu s tím polenem v kamnech, který tam horkem přímo umírá...