5. listopadu 2008

Dnes nebo některý jiný den v týdnu mohli prváci ajít na svou základní školu za účelem rozdat letáky s přihláškami o KOSTCE. Samozřejmě, že většina si tohle nenchala ujít. Prohlédnout si staré prostředí, když budete mít absenci omluvenou? Nikdo neváhal.
Když jsem vešla do budovy naší základní školy, připadala jsem si, jako bych byla zpátky v devítce. Na první pohled se nic nezměnilo a přesto bylo všechno úplně jiné. Já byla jiná, jiná jsem teď. Ať chci nebo ne. I kdybych chtěla vrátit čas a změnit události, které se staly třeba jen před dvěma měsíci, nepůjde to a já to vím. I kdyby se mi nějakým způsobem podařilo ručičky na hodinách přetočit, vím, že bych jednala ve všech případech stejně.
Bylo zvláštní, jak se na nás, když jsme procházeli chodbou, lidi dívali. Někomu se na tváři zračil údiv, někomu to bylo naprosto jedno. Semtam byl vidět i úsměv. Zvlášť u učitelů, kteří s námi prošli celý druhý stupeň.
Naší třídní učitelce jsme jako dárek, že to s námi dotáhla až do konce koupili krásný zlatý řetízek. Ten pocit, když jsem si uvědomila, že ho má na krku, byl vážně nepopsatelný. Nebo nebyl? Měla jsem radost. Ohromnou. Po dlouhé době mě něco zahřálo u srdce. Přála jsem si, aby tenhle moment přišel, překvapilo mě, že ho vyvolal pohled na zlatý řetízek.
Když si vzpomenu, kolik starostí bylo s výběrem peněz... A přece to za to stálo.
A já bych si jako nic přála, aby ten pocit, co jsem dnes, kolem půl desátý ráno, cítila já, pocítila i mamka a všichni, kteří to teď potřebují, aby mohli dál fungovat.
Víte, co je docela k smíchu? Vy, co si nepamatujete minulý článek, si ho prosím znovu přečtěte a pak se vraťte k tomuto. V neděli na zahradě nebyl ani jeden lístek. Přísahám, ani jeden. Dnes? Dnes máme takovou ("menší") hromádku spadlého listí znovu na chodníčku a u sousedů je naprosto čisto. Nemám tušení, kdo nám tohle dělá, ale měl by se stydět. Tohle prostě není fér!