Nepředpokládám, že by se mě chytlo štěstí, spíše se nakláním k dobré náladě. Poslední dva dny se cítím dobře. Chvílemi skvěle, ale převládá dobře. Což je fajn vzhledem ke všem těm dnům, kdy jsem nebyla schopná se doma usmát a musela pořád myslet na to, kdy se vrátí z práce... Skoro jsem až zapomněla, jaké to je mít dobrou náladu. Myslím tu, jakou jsem měla včera. A moc děkuji všem lidem, kteří se snažili, aby mi zůstala:) Kupodivu se jim to povedlo a já se vznáším i teď. Vznáším je samozřejmě mysleno obrazně xD. Včerejšek byl... skvělý a v něčem vyjímečný. V čem? To vám nepovím, prvně na to musím přijít sama, ale určitě na něj jen tak nezapomenu. Poznala jsem, že lidé, se kterými jsem se moc nebavila, i když jsem chtěla, ale vyhýbala jsem se (samozřejmě slušeně vyhýbala) jsou strašně fajn a záleží jim na mně. Taky mi jedna má kamrádka ze školy otevřela oči. Přišla jsem na to, že někteří lidé, kterým chcete pomoct, jejich dobro vám leží na srdci a vy jim to dáváte najevo svou pomocí jak jen můžete, jsou někdy postě falešní a za vašimi zády vás pomlouvají. A já se rozhodla, že už tohle řešit nebudu. Jako bych měla sílu na nějaké další starosti. Chvílemi mi to proletí hlavou, zamyslím se nad tím, ale pak tu myšlenku zase pustím dál. U mně nemá co dělat. Chci přemýšlet jen nad tím, co je mi příjemné a nad tím, co je důležité. Rodina je důležitá. Přátelé, ti praví, jsou důležití. Povím vám, že setkat se po 5 měsících s člověkem, se kterým jste předtím trávili šest hodin kažý den po celých devět let, je něco úžasného. Já nebyla schopná slova, jen jsem se usmívala a byla vážně šťastná. Ten člověk, ta dívka, je pro mně strašně důležitá a já si až v tu chvíli uvědomila, jak jsem jí jednou ublížila. Jak jsem ji zradila a... a tak strašně mě to bolí, tak hrozně bych to chtěla vrátit. Nejde to... Já vím, tedy, myslím si, že mi ta slečna už odpustila, za což jsem strašně, neskonale vděčná, ale já na to nikdy nezapomenu. Nechápu, jak jsem mohla být taková... Už nikdy víc bych to neudělala, protože teď už jsem jiná. O moc jiná a cítím to a jsem se svou povahou spokojená. Co na tom, že nezapadám vzhledem mezi ostatní, že nenosím boty na podpatku (ale hrozně se mi líbí;)), protože na nich neumím chodit... Naučila bych se to. Ale proč teď? Teď, když mám něco víc... Přátelství těch nejlepších lidí, jaké jsem si kdy mohla přát. Skvělou rodinu, která mě miluje a podopoří i ve studiu na popeláře? Mají mě rádu takovou, jaká jsem, bez modrých pramenů v hlavě, tuny make-upu na xichtu a pokaždé prefektních vlasů... Já je mám za to taky ráda. Víc, než jsem schopná říct a dokázat... Musí to poznat... A oni to všichni poznají. Já jsem dobrý člověk, nejsem sobec, nebo něco podobného. Já jsem já...
Dari,..tohle je strašně pěkný příspěvěk.. Nemusím být ted ve tvé blízkosti a přesto vím jak ti bylo když jsi to psala..
OdpovědětVymazatI s tohohle článku vyzařuje,že je ti líp... Že se tak už netrápíš,ikdyž to v tobě možná někde vnitřně pořád je...
Chci ti taky říct,že ten víkend byl jiným i pro mě.. .Uvědomila jsem si, co je pro mě opravdu důležité.. A hlavně jsem si uvědomila věci,které jsem udělala špatně...Možná všechny nenapravím,ale chci napravit aspon to, že když ti bude nejhůř budu stebou! Ikdyby to znamenalo,že bych musela v noci vstát a neučesaná,nenamalovaná šla za tebou.. Bylo by mi jedno,jak vypadám,hlavní by bylo,že bych ti pomohla!!! Od toho jsou totiž přátele!!Děkuju ti ještě jednou za všechno co se tenhle týden událo!