12. ledna 2009

Chtěla jsem vám psát už včera, ale nějak jsem nevěděla, jak. Ani teď to nevím, ale psát budu, protože právě kvůli tomuhle tenhle blog mám a jen kvůli pocitům, zda je špatné, to, co píšu nebo není, se ho nehodlám vzdávat.
Tak dlouhý týden, jako byl ten minulý jsem snad ještě nikdy nezažila. Dovolená v Čechách se nepočítá. Ten byl ještě delší...
Mám pocit, jakoby se už nikdy nemělo stát nic hezkýho. Nic, na co bych ráda vzpomínala. Co je tohle za dospívání? Co je tohle za dětství? Kdo se nám za co mstí?
Už nějakou dobu je dohodnuto, že prodáme pozemek, který je jeho. Což znamená peníze. Docela dost peněz i přes skutečnosst, že se musí rozdělit mezi jeho další dva sourozence. Včera přijeli známí, kteří pozemek koupí. A tak se s ním domluvili, že se na něj půjdou k večeru podívat. Když se nachystali a už odcházeli, nějaký pán k nám přivezl bratra, že má něco s nohou. Strašně plakal, jak ho ta noha bolí. Že prý sáňkovali a najeli do plotu. Mně tekly slzy taky, protože bylo opravdu vidět, že ho to bolí.
Ale jeho reakci asi nikdo nečekal, ani v těch nejhorších snech.
"No, tak si tady lehni, mamka ti na to dá obklad, my dem na ten pozemek a až se vrátíme, zajedeme na pohotovost."
Já na něj zůstala hledět, jestli to myslí vážně. Myslel. Tak mu říkám: "Ty ho nezavezeš na pohotovost okamžitě?" Odpovědí mi bylo: "Bude ho to bolet pořád stejně, chvíli počká."
"Vždyť to má zlomený!"
"Já jsem hned zpátky." A odešel.
Ti známí stáli jako opaření, ale nic nenamítali. Tak jsem se na něj dívala, až dojde do garáže pro auto, aby byl dříve zpátky. K mému už tak velkémuá zděšení, vyšel ven branou v ruce akorát vodítko psa. On pro to auto nešel! Bylo mu jedno, že jeho syn doma trpí bolestí a s klidným svědomím odešel.
Podívala jsem se na mamku, sedící vedle brášky. Jen zakroutila hlavou, z očí jí tekly slzy. Musela jsem odejít. Vyloženě se vyvztekat do pokoje, aby mě neviděli. Samozřejmě jsem to nevydržela, vlítla d obýváku a nadávala.
Brečeli jsme všichni tři, bylo to něco hroznýho. A já prosila mamku, ať odejdeme.
Vrátil se za hodinu!
Až pak vzal auto, opatrně naložil bráchu dovnitř a jeli jsme do nemocnice.
Tam nám oznámili, že má zlomené jsou tři prtsy.
Jedna zlomenina bolí, ale tři?! A kvůli penězům to trápení bylo o celou hodinu delší!
Když jsme nasedli do auta, vypadlo z něj najednou: "Tak aspoň vidíš, Robi, že sis nevymýšlel."
No to si snad dělá srandu, ne?! Copak by plakal kvůli modřině? Plakal až takhle moc?! I ten doktor říkal, že se nediví, že takl pláče. Že jsou to tři zloemniny a ke všemu na blbém místě!
Ve mě vřelo, co mohlo. Já zatínala pěsti, abych nevykřikla, nezačala mu ječet do tváře, jak ho nenávidím. Že se vykašlal na syna, na svou rodinu.
A já ho za tohle opravdu nenávidím. Pohár přetekl. Není bezedný. My nejsme bez citů.
Řekne mi někdo, prosím, kdy tohle skončí? Vždyť já nemám čas ani možnost se z něčeho radovat! Nemám s kým! Nemám kde! Kde jsou rodiče? Kde jsou bezstarostné chvíle? Ty chvíle, kdy bych se měla radovat z toho, že jsem v prváku, snažit se poznat nové lidi. Mít náladu sednout si k angličtině a zdokonalovat se, protože tohle mě baví? Proč nemůžu jít ven a koukat po hezkých klucích? Proč nemůžu dělat to, co holky v mým věku dělávají?
Musím pouze snít o lepším životě? Proč nemůžu pomoct kamrádce s jejími problémy, protože v hlavě nemám díky těm rodinným už na nic místo? A proč je najednou tolik proč a žádné odpovědi? Jen na tohle znám odpověď. Protože já žádné odpovědi nechci. Nechci tady pod tím článkem žádné lítostné řádky od vás, čtenářů, chci jen, aby si lidi konečně uvědomili, že nemám tak skvělý život, jaký si spousta myslí, že mám. Nechci rady, stejně se žádnou z nic řídit nebudu. Chci jít ven a křičet. Chci se posadit a plakat, protože jedině tohohle jsem dnes schopná.
Tati, jestli si tohle někdy přečteš, možná už to v té době nebudu myslet vážně, ale možná také ano. A jestli ano, nezlob se, prosím. Chráním mamku, brášku a sebe. A chci chránit tebe před tebou samotným. Jinak opravdu zůstaneš sám. Nechci, aby někdo z nás zůstal sám. Chci zase jet na Slovensko a dovádět v bazénu, jako když jsem byla malá. Smát se tvým vtipům a myslet si, jak jsi úžasný...