Budete se možná divit, ale až dnes poprvé píšu 2009. Ale zase tak moc to k údivu není. Vždyť je teprve 2. ledna. Možná jsem čekala, že se něco změní. Ne, snad jsem v to doufala. A nepomohlo to. Nečekaně. Vlastně je zbytečný si něco přát. Mluvit o tom také, předpokládám. Stejně už všichni víte, že se tady zmiňuju o něm. Takže nač znovu popisovat stále stejné situace?
Bojím se úplně všeho, co mě čeká. Škola, příchod domů. Že něco udělám, co podle něj nebylo správné. Že se zatvářím jinak, než podle jeho gusta. A když už mluvím o škole. Uvažovala jsem o přestupu. Víc, než kdykoliv dřív. Nevím, jak bych pomohla a snad by státní škola byla lepší. I jednu starost méně. Pro mamku. O jedno trápení navíc pro mně. Ale na mně tady nezáleží. Už od začátku ne. Se mnou nemá problém, řekl. On se mnou možná ne, já s ním ano. Velký. Kéž by se mamka odvázala a my odešli. To by byl klid. Ale o tom si mlžu nechat jen zdát. Nejhorší je, že znám důvod proč nechce odejít. Kvůli domu. Že prý bychom to my tři zvládli. Ale to tady má ráda. Já to tady nenávidím a zároveň mám svým způsobem ráda. Ale všechno je lepší, než tenhle...teror. Udělala bych vážně cokoliv. Klidně bych zahodila všechno, co mám. Odešla ze školy a šla na státní. Na nějakou prodavačku, cokoliv. Jen odejít odsud. Být bez něj. Sami tři.
Ale tohle všechno je tlachání o ničem. Naprosto zbytečné. Můžu to tady psát, vás to bude unavovat a přestanete tohle číst. Pár lidí si řekne, že jsem sobec a že tohle má v rodině každý druhý. Ať si má. aždý se s tím vypořádavá jinak. Já takhle.
Už o tom nemůžu mluvit ani s dědou. Máme zakázané s ním o tom mluvit. Od teď nebude nic vědět. A začne přetvařování. Už zase před dalším člověkem. Ale já to jednou nezvládnu a složím se. Před těmi, před kterými musím být zticha.
Bylo strašné, když jsem dneska s dědou byla venku. Řekl něco na tenhle způsob: "Už máte doma klid, co? To je zase na chvíli." Nemohla jsem mu říct: "Víš, oni se Včera v noci zase pohádali." A nemohla jsem si s ním o tom popovídat. Rozebrat. Zanadávat si s někým, kdo ho zná tak dobře, jako já. Ne-li víc.
Opravdu by mě zajímalo, kdy tohle skončí. Přece se musí někde objevit slunce, ne? Nic není napořád. Ani tohle, ne? Nebo snad ano? Nevěřím. Někdo musí říct "STOP" a tohle období skončí. Už aby to bylo.
Dobře. Konec Tohohle mluvení o ničem.
Dnes jsem byla venku s dědou, jak už jsem se zmiňovala. Je úžasné sledovat, jak své štěně zbožňuje. Byl stále tak veselý, jakoby z něj opadlou všechno nepříjemné. Chtěla bych ho takhle vídat stále. Měla jsem s sebou i foťák a mám pár skvělých fotek, na kterých s Aaronem je. Dobrých deset minut potom stál a prohlížel si je. Vytýkal pár pejskových chyb a nezapomněl podotknout jeho přednosti. Byla to vážně perfektní procházka. Odpočinutí ode všeho.
Večer budu sama. Bratr jde k babičce, kde bude i sestřenice a tím pádem tam už není místo. Ch jo... Naši jdou ke známým a bůhví, kdy se vrátí. Co bude až se vrátí...
Možná bych mohla být u taťky. Ale mamka by to brala jako "podraz."
Už musím jít. Mějte se krásně a přeji vám lépe strávené dny, než budu mít já:)
Holka, mě to vždycky tak mrzí, když to tady čtu... Nikdy netušim, jak zareagovat a časem je to ještě těžší. Nemůžu ani dost dobře vymyslet nějakou podporu, protože všechno zní jako prázdná slova... Ani nevíš, jak moc bych byla ráda, kdybys měla doma všechno v pohodě. Jo, ty ještě víc. O tom právě mluvim - všechno, co teď píšu prostě zní jako blbost.
OdpovědětVymazatStrašně vám držim palce, ať to s mamkou a bráchou zvládnete. Zkus si třeba s mamkou pořádně promluvit, klidně jí přivaž k židli, když to bude nutný. To je tak jediný cca normální, co mě napadá...
Dari,...chtěla bych ti strašně moc pomoct..Nevm,jak. Protože chlácholení,že to bude v pořádku nikomu nepomůže... Tohle trvá už strašně dlouho a už to opravdu musí zkončit! Vím,o čem mluvím. My to měli doma taky. Mamce trvalo 15 let (mých jen 12), než se odhodlala odejít od taty. Vím jak vypadala moje mamka..Nerada bych,abys i ty viděla tvou mamku na tom hůř než teď..
OdpovědětVymazatMožná to bude znít blbě,ale lidé se nezmění! Proto by tvoje mamka měla jednat rychle,než se z toho zblázní...
Máš zakázáno o tom s kýmkoliv mluvit? Proč?? To jenom ukazuje na to, že situace je spatná. A právě naopak bych o tom mluvila, zrovna se mi zdá, že tvůj deda je vhodná osoba, jen mu řekni, aby o tom s nikym dál nemluvil a třeba se ti uleví, když mu to všecko řekneš. Víš tohle bude znít fakt blbě, ale všechno zlé je k něčemu dobré. Když tohle ustojíš, bude to zkušenost do budoucna a sama nikdy takovou chybu, jako tvoje mamka neuděláš, což my ostatní, kdo nic podobného nezažil, klidně můžeme zažít. Je pravda, že někdo má krásný dokonalý život od začátku do konce a jiný má holt špatné dětství, ale o to víc jsou ti lidé později vyrovnanější a prostě je na nich vidět, že to nejsou žádný frackové.
OdpovědětVymazatJe mi líto, že už seš ve fázi, kdy bys klidně změnila i školu a šla dělat prodavačku. Ale o tomhle nepřemýšlej. To je tvoje budoucnost, kterou ti nikdo nesmí zničit, nedovol to!
Víš, můj bratranec jednou řekl: "s poctivostí nejdřív pojdeš" a na školním záchode ve třetím patře je "život je bahno a jen svině v něm umějí chodit". Možná, že na tom něco bude. Je mi jasný, že tě mrzí, jak se tvoje mamka cejtí, ale sama na tom nejsi o nic líp. A jestli chceš, aby se něco změnilo, zkus tomu pomoct. Já třeba jsem člověk, který má svojí hrdost na kterou si nenechá sáhnout ani za nic. Být nějak ponížená, nebo takle zlomená bych si nikdy neodpustila. Do tvé situace samozřejmě moc nevidím a nedokážu ti poradit, což asi stejně není moc platné, ale nikdy ze sebe nenech udělat otroka situace, hlavu vzhůru!! A sílu do boje i když třeba bude marný. Lepší dělat něco, než stát a jen se dívat, jak se kolem bortí svět :(