1. března 2009

Člověk se snaží myslet pozitivně, ale někdy to prostě nejde. Ne, bez nějaké pomoci, třeba přátel, kteří vás v sobotu večer výtahnou ven a vy se domů vrátíte ve dvanáct hodin. Takhle se pomáhá, jenže potom se vyspím a realita mě zasáhne jak proud studené vody.
Připadám si jako zbytečnost, která bezcílně chodí po zledovatělém chodníku a snaží se najít kousek suchého místa. A to nikde není. Zmizelo pod návalem sněhu, neexistuje. I na mně teď padá sníh. V uších mi zní jeho výsměšný hlas, chce mě úplně zničit. Bránit se? Lavina je příliš krutá, příliš silná. V hlavě už není kousek odporu. Lehnu si a nechám se zavalit. Bude ticho. Všude kolem mně a já budu konečně voná. Má duše bude volná, tělo uvězněné pod tunami ledu.
Někde se schovává naděje, že se ty vločky promění v obyčejnou vodu, vsákne se a já budu pouze mokrá. Zanechá to na mně stopy, ale i to oblečení přece jednou uschne. Položím ho k topení, lépe ke krbu a jak se sníh proměnil ve vodu, voda se promění v páru.
Proč mi ale mé druhé já říká, že se sníh ve vodu nepromění a voda se nikdy nevypaří? Já tam někde zůstanu sama pod tou lavinou a budu lapat po vzduchu, jenže toho se mi nedostane. Proč je všude, na každém kousku papíru, v každé knížce samé proč a nikde žádné protože?
Kam jen oko dohlédne, všude samé výčitky, ale žádné vysvětlení! Copak vse nesnažím být dobrá dcera? Proč mi připadá, že ztrácím poslední osobu, kterou v tomhle prokletém domě miluji? Proč dává přednost jemu přede mnou? Učím se snad špatně? Mám špatné vychování? Postrádám úctu ke starším lidem? Nesnažím se každému kolem mě pomoci a přitom odstrkuji své myšlenky stranou a přitom si vduchu říkám, že ten někdo má prostě větší problémy, než já a potřebuje pomct víc, než já? Chvílemi už neznám žádné já. Jsou jen oni. Tak k sakru, co mám udělat, aby si uvědomila, že on je zlý a sobecký a já potřebuji maminku, která se nebude bát jít do kina. Nechci, aby šla posléze do toho kina s ním a za sebou nechala mně, zklamanou a zlomenou!