15. března 2009

Já už vlastně ani nevím, jakou úlohu na tomto světě plním. Připádá mi, že jsem tady jen proto, abych se učila. Abych přišla na to, co dlám špatně. Vypadá to, že špatně toho dělám moc. Špatně se chovám k přátelům, vadí mi to, co by vadit nemělo. Tedy, nikdo se mi o tom nezmínil, ale já to cítím. A proč? Protože všechno moc řeším.
Jako kdybych byla v nějaké bublině, která praskne, když se ke mně někdo přiblíží, ale já nasadím masku. Chce se mi křičet, že tady nejsem na to, abych se zabývala problémy jiných, že mi stačí ty mé, pro většinu nepodstatné.
Psát mi poslední dobou nejde. Tak jsem se snažila, aby povídka pro Andie byla dokonalá! Strávila jsem nad ní tolik času, abych té úžasné osobě udělala alespoň malou radost. Vykouzlit třeba jen pousmátí na tváři. Tak mě to bavilo, když jsem překládala ty anglické veršíky a i když jsem je do češtiny nepřenesla, byla jsem spokojená. A začátek toho příběhu se mi opravdu zdál dobrý. Asi jsem s tím neměla tak otálet a raději si k tomu sednout na delší dobu, abych povídku dopsala ihned a byla by přesně podle mých představ. Ale já měla za to, že když ji budu psát více dní, vývoj se mi rozleží v hlavě a já budu přesně vědět co a jak! A věděla jsem to, vážně. V myšlenkách to bylo tak... dokonalé. Jenže jeden den jsem si k tomu sedla a s nadávkami musela znovu odejít, protože i když jsem napsala pouhé dvě věty, vůbec nebyly dokonalé. Byly strašné, že by se za ně musel stydět i můj jedenáctiletý bratr, který když píše sloh, vypadá to spíše jako soupis nákupu.
Na druhý den jsem se k sešitu, ve kterém se vše odehrávalo, posadila opět a příběh dokončila... Ale kam se podělo moje odhodlání udělat Andie radost? Kde je to nadšení, že příběh bude úžasný, záživný a každý, kdo si ho přečte se k němu o pár hodin později vrátí, aby si zážitek zopakoval znovu? Všechno zmizelo a z dokonalé povídky se stala povídka obyčejná...
Přemýšlela jsem nad tím, že každou větu, sovo po slově znovu zkontroluji a co se mi nebude líbit jednoduše opravím. Ano, asi to bude nejlepší, ale v tom případě potěším Andie o pár dní později... Ale třeba to bude stát za to čekání...
Chtěla jsem psát o tom, ale píšu o tomhle. Zvláštní, jakým směrem se mi ubírají myšlenky, dyž vím, že se učení, zvláště matematice, rozhodně nevyhnu a za několik minut stejně budu muset nastoupit a nechat se dobrovolně mučit těmi odpornými číslicemi.