2. listopadu 2008

Už po třetí se pokouším sem něco napsat. Nikdy z toho nevyleze nic, co by se dalo číst. A myslím, že to tak dopadne i teď. Každopádně se nevzdám a stejně se budu snažit něco sesmolit...
Jestli si pamatujete, tak jsem vám psala, že se u nás situace trošku zklidnila? No, tak všechno se opět vrátilo do starých kolejí. A já už opětovně začínám mít pocit, že nic nezvládnu, že mým záchranným bodem je zase jen škola a přitom ve škole nemyslím na nic jiného, než na to, co zase bude doma, až se vrátím.
Nevím, zda má cenu vůbec popisovat naše soužití. Možná ano, možná mi to pomůže promyslet si, co bude dál. Přiznávám se, že nebýt mamky, kterou vážně nechci nechat samotnou, stěhuju se k babičce, kde jsem už teď více, než dost.
Je to tady fakt k nevydržení. Všechno, co udělám, co bylo dříve v pořádku, teď je špatně a mi je nadáváno docela dost hnusně. Dobře, možná se musím zlepšit, ale proč mi to není řečeno normálně? Copak jsem vážně pětiletý dítě, na který musíte po zlém, protože po dobrém to určitě nezabere?
Včera večer se u nás ve městě konala diskotéka. Už dlouho jsem nikde nebyla a tak jsem se domluvila s bývalou spolužačkou, že půjdeme spolu.
Jelikož vím, že mamka není ráda, když jdu v noci sama domů, řekla jsem jí, ať poprosí taťku, jestli by pro mně kolem jedenácté přijel. Odpověď byla předem jasná. Ne. A k tomu dodal: "Když nemá s kým jít domů, tak ať nikam nechodí, my jsme taky chodívali sami." Celkem logický, když já bydlím na místě, odkud nikdo do ulic nerazí. Jasně, oni chodili sami. Sami v partě minimálně po desíti.
Nakonec to dopadlo tak, že jsme si s kamrádkou zavolaly taxíka a jely domů taxíkem. Já jeho přístup chápu. Vozí mě všude a kdykoliv má čas. Přijede z práce domů, nelehne si, neotevře si noviny a nečte až do nevím kolikati, místo toho jde poklidit zahradu, pohrabat listí nebo to, co se v danou chvíli vyžaduje. Prostě vyloženě vzorná hlava rodiny.
A teď strašně doufám, že jste pochopili, jak jsem tyhle poslední věty myslela. Ironicky, samozřejmě.
Domů jsem přišla v jednu hodinu. Myslím, že to moc pozdě není.
Ráno, ještě než jsem vylezla z postele, jsem z kuchyně slyšela, jak se mamka s taťkou o něčem dohadují. Mé smysly byly ještě otupělé, takže mi nějak nedocházelo, o čem diskutují. O deset minut později jsem vplula do obýváku v celkem dobré náladě, vytančená, vysmátá, prostě den po zábavě s přáteli. Stačilo mamčino jediné a vesměs nepřítomné "Ahoj" a já zešedla jak nebe před bouřkou.
To určitě ta hádka, to bude dobrý, říkala jsem si.
Vzala jsem si snídani, v klidu posnídala a potom mi mamka oznámila, že musíme jít vyhrabat listí kolem baráku. Protože my toho máme vždycky nejvíce, víte. Sousedi nic, všechno je to u nás xD.
Dobře, stejně bych musela někdy pomoct s něčím jiným.
Mamka zalezla do koupelny a já chvíli koukala na televizi, když přišel do kuchyně taťka, podíval se na mně a řekl "Ahoj". odpověděla jsem "Čau." ale asi ne dost hlasitě, protože se na mně znovu obrátil se slovy: "Ty neumíš zdravit?"
Tak jsem mu řekla, že jsem pozdravila. "No, já tě teda neslyšel," odsekl naštvaně, tvářil se, jako kdybych mu hodila bláto do obličeje a přísahám, že v tu chvíli mít to bláto po ruce, nemá ho jen na obličeji, ale i v puse.
Když jsem na sebe hodila tepláky (Pochopte, v ryflách, to bych vypadala trošku směšněxD), mikinu (Kterou jsem posléze hodila na plot a potom se o ni dvakrát přetahovala s Gastym), tak jsem popadla hrabě a pádila za mamkou, která, s nabroušeným výrazem, už stála před domem a hrabala.
Toho listí tam snad bylo z poloviny lesa! Nebylo možný to vyhrabat, aby to vypadalo, že nad tím někdo dvě hodiny dřel!
Bylo to pořád dokola: Nahrabat, hromádka, na kolečka, přes cestu, vysypat,...
A víte, co dělal taťka? Jezdil si po zahradě se sekačkou!A my tam s mamkou dřeli, s prominutím, jak voli a on si pak přišel a dirigoval. Musím uznat, že tohle je jedna z činností, které mu jdou nejlíp.
Pak otevřel bránu, že vyjede s autem na silnici. Jenže mu jaksi nedošlo, že náš velmi zvídavý domácí mazlíček prostě nebude přihlížet, jak kolem chodí lidi a dovolují si ho nepohladit. Vyběhl ven, pěkně se proběhl mezi stromy, poskákal pár kolemjdoucích a nevšímal si žádného z našeho volání. Tedy, z mého volání, jelikož mamka byla někde vzadu, taťka se sbalil, taky odešel a já tam jak kretén chytala psa. Nezájem, že je prakticky jeho vina, že zdrhl.
Kdyby to udělal jednou, jenže on to udělal o půl hodiny později. A kdo Gastona chytal, tentokrát ne pouze před barákem, ale i po sídlišti? Já. A může si někdy zase zkusit říct, že o Gastyho nejevím zájem. Jaký o něj jeví on?
Vážně, tohle už prpstě nezvládám a jak se těšívám na Vánoce, teď se netěším, jelikož to znamená, že on bude celých 14 dní doma, bude řvát, dirigovat, hrát si na krále a buzerovat. Vážně vysněné Vánoce...
Jestli se v některém z následujících čtyřech letech rozhodnu, že se stěhuju na intr, k babičce neno kamkoliv jinam, na důvod, proč jsem to udělala, se běžte ptát tohoto velice vzorného a hlavně starostlivého táty.
...Uf, zvládla jsem to, nevím, jestli je mi líp, každopádně jsem schopná se jí učit, tak asi jo, je mi líp. A omlouvám se za chyby, nemám sílu si to pročítat znova...