10. března 2009

Nevím, zda má cenu sem ještě psát...
Můj pohled na svět se změnil. Nikdy už nechci zažít ten stejný pocit, jako v pátek v noci. Pocit, že jsem všechno ztratila, že už nemám proč žít. Myslím, že právě proto se bojím zeptat, zda můžu někam jít, abych nezopakovala stejnou chybu, jako v pátek. Nejhorší je, že já si ani numím vysvětlit, proč jsem to udělala. Vlastně neudělala. Proč jsem nikomu nedala vědět, že přijdu později. A přitom je to tak neuvěřitelně jednoduchý.
V jedné vteřině mi spadl svět a já jakobych ani neměla lepidlo, abych ho mohla dát dopořádku. Odzbrojili mě tím nejstrašnějším způsobem, jakým mohli a já vím, že na to měli právo. To, co jsem prožívala celý následující víkend si nedokážete představit. Vymýšlela jsem seznamy činností, kterými bych vše vrátila, co bych udělala, aby nebyli zklamaní.
Už je to vše sice v relativním pořádku, ale já se stále bojím. Že to vytáhnou později, když už si budu myslet, že je tahle hrůza za mnou.
Chtěla jsem se bránit argumenty, že já zklamat nemůžu, ale mě zklamat může každý, kdo se na mě jen podívá. Ale nešlo to. Já věděla, že takhle bych na tom byla ještě hůř.
Je k smíchu, jak nás některé věci změní. Začala jsem si dědečka vážit víc, než jsem si kdy vážila a přitom jsem si myslela, že už to ani více nejde! Hlídám své chování, jako nikdy. Dosud jsem neudělala žádný průšvih a ani tomuhle se moc průšvih říkat nedá. Asi to mělo přijít, abych si já uvědomila co mám a oni také.
Bála jsem se, že budu muset zůstávat v tomhle domě a dlouhou dobu se nepodívám tam, kde to miluju a kde se cítím, jako doma. Nejspíše mi přálo štěstí.
Nechce se mi o tom dále rozepisovat, jen chci, aby věděli, že mě to mrzí a nikdy stejnou chybu neudělám. Raději nikam nepůjdu. Vím, že jsem vám nic neobjasnila, jen si, prosím, nemyslete, že jsem se opila. V pátek jsem byla hloupá, ale tak moc hloupá ne.