Dříve okurky, teď jablka? Stává se ze mně blázen...

Když jsem byla malá, mívala jsem radost z velkých věcí. Čím jsem starší (bacha, důchod xD), tím mám radost z menších dárků, překvapení. A já vlastně překvapení nemám ráda. Jsem jak na trní, když nevím, co pro mě někdo chystá. Proč to tak je? Já jsem vždycky vyjímka. Mám ráda, když si dárečky vybírám sama. Jiné je to v rodině, jiné mezi přáteli. Nechci, aby mi přátelé dávali dárky, nemusíme si přece sílu přátelství dokazovat drahými věcmi, ne? Pak to přeroste v to, že si je už budeme kupovat jen ze zvyku, abychom neurazili...
Včera jsem si vzpomněla na to, jak jsem na mamku byla asi v deseti letech naštvaná, že mi neřekla, že v jablku je cukr. Milovala jsem jablka a jedla je co chvíli. A jak tak mamka někdy mluvila o hubnutí, zeptala jsem se, jestli z toho hodně přiberu. A ona řekla: Ne, Darinko, jablíček můžeš jíst kolik chceš, z toho nepřibereš ani gram. Kecala. A já na ni byla naštvaná. Ale přibrat jsem, myslím, nepřibrala :D. Chci se vrátit do dob, kdy jsem řešila, jestli je v jablku cukr nebo jakou příchuť zmrzliny si mám dát a když jsem se nemohla rozhodnout, řekl mi taťka: Dari, dej si všechny, oslaď si život. Tehdy na mě měl pěkného slova... Dnes už nemám pěkného slova ani já na něj. A nehorázně mě to mrzí.
Mrzí mě, že vlastnímu taťkovi jdu zalét květiny jen proto, abych si zasloužila dárek na narozeniny, aby mě on ocenil, ne abych mu udělala radost. Mrzí mě, že se dědeček nebaví se svou maminkou kvůli dědictví. Mrzí mě, že ona si myslí, že k ní s našema jezdíváme jen kvůůli penězům. Já tam chci jezdit kvůli čemukoliv, ale ne kvůli nějaký drobným. A víte co? Chci tam jezdit na jablka, určitě jich mají dost. Mám strašně ráda rodiče babičky. Jezdíváme tam často a já to tam mám ráda. Zbožňuji tu klidnou atmosféru. To přátelské přijetí, sem tam vykání. Vykání v rodině je krásný. Vznešený a ukazuje, že k vám má ten člověk úctu. Já k nim cítím úctu.
Poslední dobou mě těší opravdový maličkosti. Spolužačka z nové třídy mi napsala, že se jí líbí fotka, na které jsem s dědovým vlčákem Aaronem. A přitom jsme se spolu nikdy moc nebavily. Vykouzlilo mi to úsměv na tváři, tak silný, až jsem si říkala, jestli mi nešplouchá na maják (ale já miluju majáky!). V jedné vteřině prostě člověk změní názor.
Na Facebooku si mě do přátel přidala slečna ze školy, o které jsem věděla, že ji znám, ona věděla, že zná mě, ale přesto jsme se nezdravily. A začneme se evidentně zdravit až teď, po prázdninách. Těším se, až ji uvidím a řeknu "Ahoj!".
Včera jsem dědovi oznámila, že mě buď musí někdy vzít k nějakému majáku nebo mi ho musí postavit tady na zahradě. Vím, že kdyby mohl, udělal by to. Tvářil se vesele a mít prostředky, tak už teď stojím někde u majáku, kolem mě šplouchaj vlny a já se usmívám na fotoaparát, který dědeček drží v ruce a křičí na mě: Tak proboha usměj ještě víc! A já bych se smála, on by se smál a babičky by někde vzadu kroutila hlavou nad naším bláznovství.
A víte z čeho jsem ještě měla dnes radost? Stáhla jsem si do mp4 videa z koncertů The Rasmus. Chcete se podívat? Tak tady a nebo tady.
Pouštěla jsem si je pořád dokola i přes skutečnost, že je znám úplně nazpaměť:D. Batr se mi nemálo smál. Mamka se dívala se mnou:D. Buchnu smíchy pokaždé, co vidím, jak Lauri v druhém videu spadne na ty bedny :D Chuďatko moje blonďaté...
Pokud jste někdo došli až sem ke konci, smekám. Takovou slátaninu napíšu málokdy a když už, povede se mi pořádně:). Přeji vám krásný den a alespoň trochu toho sluníčka, které se stále schovává někde za tmavými mraky...