22. března 2009

Už jsem si myslela, že můj život začíná směřovat tím "správným" směrem. Já... se těšila na to, že budu vážně řešit jen matiku, že se budu bát "jen" testu z matiky. A teď se bojím vracet domů. Opět.
Včera jsme byly s Tyruškou venku. Měli jsme nějaké to pití a já si dala jen trochu. Neměla jsem důvod. Mou mysl zalévalo štěstí a já si řekla, k sakru, vždyť já nechci. Včera bylo všechno tak... normální. Já se rozhodla k tolika věcem! Jako kdybych před skoro sedmnácti lety dostala možnost si svůj život nalajnovat podle pravítka.
Dnes ráno jsem měla před sebou pouze učení ekonomie, nic víc. Bylo to tak... jednoduché.
A teď mi na icq visí nápis: "Koho nenávidím víc? Tenhle dům nebo jeho?" A hraje mi tady píseň, tak pomalá, že jsem ji kvůli tomu neměla puštěnou celé týdny.
A všechno kvůli kartáčku na zuby. A pak kvůli obědu, že jsem zůstala u babičky. Bože, mi se z toho všeho tady chce zvracet. Mít tady kufr, ten cestovní, s kolečkama, už ho nejspíše táhnu cestou posypanou kamením a mířím... nevím, kam bych mířila. Domů, k babičce. Domů. Já chci jít domů. Nechci, aby mi telky slzy, když tady na té odporné židli sedím a představuju si, jaké by to všechno bylo kdyby... Řekla jsem, že pokud ještě jednou... Ještě jednou udělá tohle nebo něco podobnýho, něco trochu podobnýho tomuhle, tak se stěhuju a nikdo mě nezastaví. S maminkou se můžu vídat jindy. Když nebude doma. Byla by smutná, ale já bych tu pro ni byla kdykoliv. Vždyť bych bydlela jen přes cestu...
Ty sny, které jsem mívala, se kvůli těm, co mám teď úpplně rozplynuly. Nebyly nic. Nic pro mě neznamenaly. Nenávidím lidi, kteří mě nutí vzdát se snů.
Je tak odporný, když leží na sedačce, když jeho záchytnými body jsou: Televize, lednička, sedačka. Je mi z něj na zvracení, když ho tak každý den vidím. Nechci, aby patřil do mé rodiny. Vlastně, vždyť už do ní nepatří pár týdnů. A já myslela, že se chce zase zařadit. Nechce. A já nechci aby se zařazoval!
Nenávidím svět, ve kterým je i on. A není tady žádná naděje, že bych ten svět začala milovat.