19. června 2009

Zdravím, po hodně dlouhé době.
Nepsala jsem proto, že nebylo o čem psát. Má rodina už se stejně nikdy vyřešit nedá a mě už tak nějak nebaví se zabývat těmito problémy. Mrzí mě ale, že kromě těch problémů už nemám co psát. Tak nějak už mě nic nebaví a k ničemu nemám chuť. I když mám v hlavě nápad na podle mně úžasnou povídku, u které už mám dokonce začátek napsaný, neumím se dokopat k tomu ji dokončit. A to mě štve. Nehorázně. Nikdy jsem ještě nic nedokončila. Vždycky po chvíli uteču. Prostě si nevěřím. Teď konkrétně si říkám, proč to psát, když se stejně nebude líbit a ti, kteří si ji přečtou, tak jen z nudy. A to nechci. Chci, aby si lidé mé příspěvky četli s radostí nebo alespoň proto, že je to zajímá. Že je zajímám já. Nikdy jsem nebyla v situaci, kdy se o mně někdo zajímal. AŤ už z jakéhokoliv úhlu pohledu. A dnes, když jsem šla za svým angličtinářem, aby mi napsal pár frází, načež se mě zeptal, proč to potřebuju, tak jsem odpověděla, že jedu na brigádu do hotelu, kde se angličtina dost používá. A v tom se na mně stočily pohledy všech přítomných a všichni se začali vyptávat. Tohle je ta pozornost, o které jsem mluvila. Ten zájem. A já si nejsem jistá, jestli je to to, co chci. Nevím, zda se mi to líbili. Připadám si hloupě, když odpovídám více lidem. Co když zklamu? Když neřeknu to, co oni chtějí, abych řekla? To, co čekali, že odpovím. Ne, nelíbí se mi velký zájem, jen takový střední. Ale dobře, je jedno, jaký zájem se mi líbí. Nelíbí se mi, že tady o zájmu mluvím. Zájem si nevyprosím, musím si ho získat. A třeba si ho získám právě tou povídkou, kterou mám v notebooku rozepsanou a jejíž námět se mi tolik líbí. Jako bych ho prožívala já sama. Pozor, jen jako.
Navíc jsem zjistila, že budu ráda, když o prázdninách získám dva týdny volna. To víte, týdenní dovolená, měsíční brigáda a nejméně čtyřdenní putování po Mariánských lázních s dědou zabere... no, vlastně celé prázdniny. Budu si připadat, jako bych pořád měla školu. Pořád někoho poslouchat. Ch jo, sbalím si saky paky a odjedu na druhý konec.... druhého města:D, postavím tam stan a budu meditovat. Kdo chce ovšem meditovat se mnou, klidně může, ale musí to umět, aby mě to naučil a nesmí být z rodiny. Takže žádní příbuzní, ani utajení, prosím.
Ale zase se těším, že na dovolené, která nebude dovolená, ale hotové peklo na zemi, jelikož její druhé jméno je diktatura, budu bez internetu. Začíná mě štvát. Všichni o mně všechno vědí díky tobu pitomému vynálezu Facebook! Je to tak... bože, nemám to ráda. Vážně, nechci tam psát, co dělám. Ale když ono už je to zvyk... Ale bacha na to, ne zlozvyk, nýbrž jen zvyk. Kterého se ovšem nezbavím, jak mi již vyšlo v jednom z kvízů:D
Nuže, dospěla jsem k úplnému stavu vykecání, což znamená, že už nemám více co říct, takže vám vše, kteří jste o tento článek projevili alespoň menší zájem, přeji krásný zbytek školního roku a snad přívětivější nástup prázdnin, které ale dooručuji strávit někde u rovníku na pláži, jelikož tady má prý kvůli nějaké vybouchnuté sopce na Aljašce, která nám zmařila vyhlídku slunného a teplého léta. Denní teploty se mají průměrně pohybovat kolem 15-17 stupňů. Ale třeba se vševědoucí noviny mýlí a nakonec budou obyvatelé rovníku jezdit sem k nám:) Brzy nashledanou, přátelé.
P.S.: Páni, u posledního odstavce mám pocit, jako bych ho snad ani nepsala já! Je tak... jiný! Líbí se mi. Spousta věcí se mi dnes líbí. Například esemeska od dědečka, kde se mi omlouvá, že na mně včera vyjel a že mě má rád. Jak milé:)