1. sprna 2009

Zdravím všechny zbloudilé pocestné i ty výletníky, co se přicházejí pravidelně.

Můj pobyt tady je už omezen na pouhých deset, maximálně dvanáct dní. Nějak to strašně uteklo. Čekala jsem, že všechno bude delší. Ale není, každý den je stejně rychle za mnou, jak byl rychle přede mnou. V práci to uteče, i když se chvílemi zdá, že jedna minuta trvá celou hodinu. Zvykla jsem si tam. Dokonce i na lidi a hosty. Někteří jsou příjemní, někteří jsou na přesdržku. Ale všichni mi budou chybět, někdo míň a někdo, jednoduše a prostě, víc... Ale hlavně mi bude chybět volnost. Volnost a bezstarostnost, kterou doma nezažiju. Byla bych tu klidně i déle, kdybych měla jistotu, že mi to děda odpsutí. Nevím, kdo je z mé nepřítomnosti víc na prášky. Mamka nebo děda? Ale spíše bych tipovala dědu, jelikož mi denně volá, jenže já to většinou nestihnu a tak mu volám nazpět já a to se rozvykládá, jelikož ví, že minuty neplatí on. Kolikrát ho opravdu musím krotit a přesvědčovat ho, že když spolu mluvíme, opravdu nemusí Aarona nutit, ať si sedne nebo skočí do vody. To může přeci dělat, až já položím telefon. Stejně si nikdy nedal říct:D Jednou dokonce naváděl strýce správnou cestou, když jeli autem. A potom si všimli objížďky. Takže pět minut řešili, kud pojedou a vůbec je nezajímalo, že já prostě nebudu mít pádné vysvětlení pro svůj vysoký pčet za telefon a že ohradit se tím, že peníze nemám bude taky problém. Jelikož budu mít po brigádě a peníze v kapse taky. Takže asi takhle.

Myslím, že by mi Lirael neodpustila, kdybych se nezmínila o naší návštěvě Národního muzea. To byl zážitek hodný zapamatování. Dvakrát jsme prošli vstupem, načež jsme hned vlezly do místnosti o porodnictví. To teda byla opravdu skvělá antikoncepce. A potom to šlo dál. Řešily jsme, jak můžou archeologové poznat, že se jedná o sponu a ne o hřebík a podobně. Nemálo jsme se nasmály:D Včera jsme se rozhodly pro šlapadla. Bohužel jsem neobhájila svůj nápad, zahrát si na rafťáky. Byl převálcován tím, že oni neměli šlapadla. Ale měli trabant, no ne? Taky jsme vyplašily rodinku labutí, nevím, kdo byl vystašenější víc. Jestli my nebo pan labuťák s paní labuťákovou a malými labuťáky. Poté jsme se lanovkou nechaly vyvést na Petřín a sešly pěšky dolů. Líbilo se mi to a jsem moc ráda, že tady Lirael mám. Když si představím, že bych měla ode dvou až do večer každý den sedět doma. Tedy, Lirael, budu ti nadosmrti vděčná:)
Takže, toť vše, co jsem vám dnes chtěla sdělit. Ozvu se zase někdy příště:) Krásný víkend.