Rozbřesk - Stephenie Meyer

Být bezvýhradně a neodvolatelně zamilovaná do upíra je pro Bellu Swanovou splněným snem a zároveň noční můrou, jež se nebezpečně propletá s realitou. Bellu, zmítanou prudkou vášní k upírovi Edwardu Cullenovi a zároveň upřímnou náklonností k vlkodlakovi Jacobu Blackovi, čeká bouřlivý rok plný pokušení a ztrát. V něm se musí s konečnou platností rozhodnout, zda vstoupí do temného, ale lákavého světa nesmrtelných, nebo zda bude žít plnohodnotným lidským životem. Nevyhnutelnost tohoto rozhodnutí se vine celým Belliným příběhem jako červená nit, na níž visí osudy obou kmenů. A jakmile se Bella rozhodne, dojde k celému řetězu nečekaných událostí, jež mohou mít nedozírné následky. Budou vlákna Bellina života – objevená ve STMÍVÁNÍ a poté roztřepená a potrhaná v NOVÉM MĚSÍCI a ZATMĚNÍ – zničena v okamžiku, kdy se zdá, že se opět zahojí a spojí dohromady…?

Rozpoutala se bitva uvnitř mého těla - moje uhánějící srdce závodilo s útočícím ohněm. Oba prohrávaly. Oheň měl na kahánku, protože strávil všechno hořlavé; mé srdce klusalo ke svému poslednímu úderu. Oheň se stáhl, s konečným, nesnesitelným vzedmutím se soustředil uvnitř toho posledního lidského orgánu. Po vzedmutí následoval hluboký, dutě znějící úder. Srdce mi dvakrát poskočilo a pak ještě jednou tiše udeřilo. Nebylo slyšet žádný zvuk. Žádný dech. Ani můj. Nepřítomnost bolesti byla v tu chvíli jediné, co jsem dokázala chápat. A pak jsem otevřela oči a úžasu se podívala nad sebe.

A pak rozpačitě přestoupil z nohy na nohu. Odklonil se ode mě. Zírala jsem mu do obličeje, zmatená a vystrašená jeho odmítnutím.
"Ehm... opatrně, Bello. Au."

"Uteč, dokud ještě můžeš," pohrozila jsem mu.
"No tak, Bells! Nessie mě má taky ráda," bránil se.
Ztuhla jsem. Přestala dýchat. Za mnou všechno ztichlo, nikdo úzkostí ani nedutal.
"Jak... jsi jí to řekl?"
Jacob ustoupil ještě o krok a zatvářil se provinile. "No," zamumlal, "to jméno, cos jí vymyslela, se špatně vyslovuje, a -"
"Tak jsi překřtil moji dceru podle lochneské příšery?" zaječela jsem.

Můj názor: Poslední větu jsem dočetla asi před deseti minutami a... jsem strašně ráda, že to všechno dopadlo tak, jak to dopadlo. V duchu jsem přemítala, že když HP měl dobrý konec, štěstí nebude stát při mně a tahle sága dobře neskončí. Kupodivu skončilo :D. Díky škole jsem Rozbřesk četla déle, než jsem měla v plánu. Ale ke konci už jsem se tak bála, že jsem to četla strašně pomalu:D. Mrzel mě odchod Alice, ale myslela jsem si, že se vrátí. Jsem ráda, že se Rose a Bella spřátelily, nebylo by fajn, kdyby se pořád vraždily pohledy. Takže s celkovým vývojem příběhu jsem nadmíru spokojená. Akorát se mi nelíbí jméno Renesmé. A nejvíce jsem se zažrala do části, která byla vyprávěná z pohledu Jakea. Byla to příjemná změna a opravdu mě nadchla. Teď už můžu jen doufat, že vyjde Půlnoční slunce xD.
Citáty, výše uvedené, jsou ty, které se mi z knihy nejvíce líbily a taky ty, které jsem si zapamatovala.